Článek
S Jitkou jsem se seznámil, když mi bylo dvacet. Hned první večer jsme se spolu po jedné kalbě vyspali. Chodili jsme spolu dál a pár týdnů na to zjistila, že je těhotná. Zůstali jsme spolu a já ji o pár měsíců později požádal o ruku. Měl jsem sice pochybnosti, jestli to těhotenství časově sedí, ale nikdy jsem to nevytáhl na světlo. Navíc jsem byl tehdy u armády a čekala mě mise v zahraničí. To, že čeká mé dítě, mělo na mé rozhodnutí obrovský vliv. Sám jsem vyrůstal bez táty a nikdy jsem nechtěl, aby to zažil i můj potomek.
Uplynulo dvanáct let a my jsme stále manželé. I když to bylo extrémně bouřlivé a náročné, zůstal jsem. Upřímně, jen proto, že bych se nikdy nedokázal odloučit od syna. Nemohl jsem dopustit, aby vyrůstal bez táty. Takže jsem to prostě nějak lepil dohromady. Naše manželství je, kromě našeho dítěte, úplně mrtvé.
Nedávno jsem náhodou potkal starého kamaráda Pavla, se kterým jsem se znal v době, kdy jsem potkal Jitku. Zeptal se mě, jestli jsme spolu pořád, a já řekl, že ano. On se zasmál a prohodil: „To je fakt vtipný, že jsem s ní chodil a pak jsi mi ji přeběhl!“ Nevěděl jsem, co tím myslí, a požádal ho, aby mi to vysvětlil. Řekl: „Ale nic, jen že jsem s ní chodil až do toho víkendu, kdy jste se poznali.“ Nechal jsem to být, ale uvnitř se mi rozjela bouře pochybností a nejistoty. Nemohl jsem to dostat z hlavy.
Zlomilo se to ve mně. Koupil jsem si na internetu domácí DNA test a tajně ho udělal sobě i synovi. Bez vědomí Jitky.
Dnes přišly výsledky. Není to můj syn. Nulová šance, že bych byl jeho biologický otec. Jsem zničený. Celý můj svět se obrátil vzhůru nohama. Momentálně jedu na autopilota. Nevím, jak se chovat, co cítit. Jsem jako zombie.
Jednu věc ale vím jistě. Ať se děje, co se děje, je to můj syn. Byl jsem po jeho boku od chvíle, kdy se narodil, a nikdy, absolutně nikdy ho neopustím. Na tom se nic nezmění.
Co ale nevím, je, jak a jestli to vůbec říct Jitce. Mám pocit, že celé moje manželství byla lež. Nemůžu se zbavit myšlenky, jestli to věděla. Jak ji s tím mám konfrontovat? I když už ji nemiluju jako partnerku, pořád ji mám svým způsobem rád. Tohle ji zdrtí. Absolutně ji to zničí. Nevím, co mám dělat. Chystám se co nejdříve navštívit psychologa. V hlavě mi víří tolik emocí a myšlenek. Potřebuju jen pomoct, abych se z toho nezbláznil.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
