Tátové v krizi? Jak se mužská role mění, toxická maskulinita už budí odpor

Dnes se však stále častěji mluví o „krizi maskulinity“. Co si pod tím představit? Zjednodušeně řečeno, je to pocit, že tradiční mužské role už tak nějak nefungují a muži často tápou v tom, co se od nich vlastně v moderní společnosti očekává. A právě v této souvislosti se často skloňuje role otce. Jak moc nás naši otcové (ne)připravili na výzvy dnešního světa a jak se jejich role proměňuje?

Doba, kdy muž byl vnímán primárně jako živitel rodiny a žena jako ta, která se stará o domácnost a děti, je pro většinu z nás minulostí. Ekonomická realita je neúprosná. Málokterý muž by dnes dokázal sám plně zaopatřit celou rodinu z jednoho průměrného platu, zvláště když vezmeme v úvahu rostoucí náklady na život. Jen si to spočítejte: průměrná hrubá měsíční mzda v Česku dosáhla ve čtvrtém čtvrtletí roku 2022 výše 43 412 Kč 1). Po odečtení daní a povinných odvodů je však čistá částka, se kterou domácnosti reálně hospodaří, podstatně nižší. Přitom jen nájem bytu 2+1 může snadno spolknout 15 000 Kč i více 2). A to jsme ještě nezačali počítat výdaje na jídlo, oblečení, kroužky pro děti, občasné výlety či dovolené. Ženy dnes běžně pracují, budují si kariéru a přinášejí do rodinného rozpočtu významné finanční prostředky. Model „muž vládne, žena poslouchá a stará se o domácí krb“ tak logicky ztrácí na aktuálnosti. Jenže co když se někteří muži s touto proměnou neumí vnitřně srovnat? Někdy se můžeme setkat s obrazem muže, který po návratu z práce očekává od své rovněž pracující partnerky plný servis, zatímco sám doma příliš nepomůže. Možná je to stereotypní a zjednodušující, ale co když je tato pasivita a nespokojenost jen vnějším projevem hlubší frustrace? Co když je to volání o pomoc, symptom ztráty tradičních jistot a neschopnosti najít si novou, smysluplnou roli v měnícím se světě? 3)

Každý otec se snaží vychovávat své děti nejlépe, jak umí. Ale někdy, často zcela nevědomky, může předávat dál vzorce chování a myšlení, které v konečném důsledku více škodí než pomáhají. Jedním z často diskutovaných pojmů je „toxická maskulinita“. Určitě jste slyšeli věty jako „Kluci přece nebrečí!“ nebo „Emoce jsou pro slabochy!“. To je přesně ono. Toxická maskulinita neznamená, že všichni muži jsou špatní nebo že mužství samo o sobě je toxické. Jde o soubor nezdravých a často tradičně předávaných představ o tom, jaký by muž měl být: především tvrdý, dominantní, racionální a schopný potlačit většinu svých emocí (často s výjimkou hněvu, který je považován za „přijatelný“ mužský projev). 4) Otec, který sám tyto normy přijal za své, pak může nevědomky děsit své děti výbuchy hněvu, odmítat jejich smutek či strach a učit je, že projevit citlivost nebo zranitelnost je známkou slabosti. A nejhorší na tom je, že často jen opakuje to, co sám zažil v dětství od svého vlastního otce. 4) Tento přenos nezdravých vzorců z generace na generaci může mít vážné dopady na emoční vývoj dětí a jejich budoucí vztahy.

Ještě závažnější než aktivně „toxický“ otec může být otec, který v životě dítěte prostě chybí. Ať už je to nepřítomnost fyzická – například kvůli rozvodu, pracovní vytíženosti nebo odchodu od rodiny – nebo nepřítomnost emoční, kdy je otec sice fyzicky přítomen, ale o děti a rodinný život nejeví skutečný zájem. 5) Pro děti je absence aktivního a citově dostupného otce obrovskou ranou s dalekosáhlými následky. Synové, kterým chybí pozitivní mužský vzor, mohou mít problémy s hledáním vlastní mužské identity. Mohou být nejistí, nebo naopak projevovat agresivní chování, protože se neměli od koho naučit, jak se svou silou a emocemi zdravě zacházet. 5) Dcery zase mohou celý život pociťovat jakýsi „hlad po otci“ – hlubokou vnitřní prázdnotu a nejistotu. Mohou mít nízké sebevědomí a v dospělosti nevědomě hledat v partnerských vztazích chybějící otcovskou lásku a potvrzení, což je může vést do nezdravých a nenaplňujících vztahů. 5)

Dobrou zprávou je, že tento stav není neměnný a že to jde i jinak! Stále více mužů si uvědomuje, že staré modely mužství a otcovství už nevyhovují, a aktivně hledají nové cesty, jak být lepšími partnery a otci. Výzkumy jasně ukazují, že když se táta aktivně zapojuje do života svých dětí, má to pro ně obrovské pozitivní přínosy. Děti s angažovanými otci mívají lepší výsledky ve škole, jsou sebevědomější, lépe zvládají své emoce a mají méně problémů s chováním. 7) Důležité je si uvědomit, že táta není jen „druhá máma“ nebo jakási náhrada. Má svou specifickou, nezastupitelnou roli, která doplňuje roli matky. Otcové často podporují u dětí odvahu, zvídavost, touhu objevovat svět a učí je nést zodpovědnost za své činy. Jejich styl hry bývá často fyzicky náročnější a stimulující, což přispívá k rozvoji motorických dovedností dětí a jejich schopnosti regulovat vlastní sílu a agresi. 6)

Pro zdravý vývoj dětí, a zejména pro formování zdravé mužské identity u chlapců, jsou nesmírně důležité pozitivní mužské vzory. A nemusí to být hned filmový superhrdina nebo slavná osobnost. Může to být obyčejný táta, děda, strýc, učitel nebo trenér – prostě chlap, který žije normální, slušný život, umí se postavit k problémům čelem, chová se k ostatním s respektem a je emočně dostupný. 8) Takové vzory pomáhají klukům najít zdravou a autentickou mužskou identitu, která není založena na toxických stereotypech, a dívkám ukazují, jak má vypadat zdravý a respektující partnerský vztah. Mnoho mužů dnes cítí, že by chtěli být jiní, lepší tátové a partneři, než byli třeba jejich vlastní otcové, ale mohou se potýkat s nejistotou, jak na to, nebo s tlakem společenských očekávání a tradičních norem. Důležité je o těchto pocitech a nejistotách mluvit – s partnerkou, s kamarády, nebo třeba v rámci mužských skupin či specializovaných organizací. Například Liga otevřených mužů (LOM) v České republice nabízí mužům prostor pro sdílení, sebereflexi a podporu v hledání vlastního, autentického konceptu mužství. 9)

Opravdová mužská síla totiž nespočívá ve svalech, schopnosti potlačit emoce nebo v neustálé dominanci. Naopak! Moderní, zdravé pojetí mužské síly zahrnuje spíše emoční inteligenci, schopnost být zranitelný a autentický, schopnost budovat hluboké a respektující vztahy, empatii, zodpovědnost a integritu. 8) To je síla, která buduje zdravé rodiny a inspiruje ostatní. Ať už byla vaše osobní zkušenost s otcovstvím (vlastním či vašich otců) jakákoli, vždycky máte možnost začít dělat věci jinak. Zapojte se více do chodu domácnosti, plánujte společně s partnerkou rodinné aktivity, naučte se přebalit dítě, hrajte si se svými dětmi, povídejte si s nimi o jejich radostech i starostech a hlavně jim aktivně naslouchejte. 7) Každý malý krok směrem k angažovanějšímu a citlivějšímu otcovství se počítá a má obrovský význam. Krize maskulinity nemusí být slepou uličkou. Může být naopak příležitostí k zamyšlení nad tím, co to dnes znamená být dobrým chlapem, partnerem a tátou. Jaký vzor chcete být pro své děti? Jaké hodnoty jim chcete předat? A co můžete každý z nás udělat pro to, aby se „krize maskulinity“ postupně proměnila v "renesanci zdravého a naplňujícího mužství"?

Zdroje: