Článek
Od puberty žiju s tajemstvím, za které se stydím. S tajemstvím, které vidím pokaždé, když se podívám do zrcadla. Moje prsa prostě nejsou normální. Není to jen o tom, že jsou malá. Mají špatný, pokleslý tvar, jako by se v půlce vývoje zastavila a vzdala to. Dvorce jsou obrovské a neforemné.
Léta jsem to skrývala pod vycpanými podprsenkami a volnými tričky. Převlékání na tělocviku pro mě bylo peklo, na koupaliště jsem nechodila a představa, že se mám před někým svléknout, ve mně vyvolávala panickou hrůzu.
Nedávno jsem sebrala veškerou odvahu a zašla na konzultaci na kliniku plastické chirurgie v Praze. Lékař mi potvrdil to, co jsem si léta četla na internetu. Mám takzvaná tuberózní prsa, vrozenou vývojovou vadu. A jediným řešením, pokud se chci konečně cítit jako normální žena, je operace.
Když mi to doktor potvrdil, rozbrečela jsem se úlevou. Konečně mi někdo řekl, že si to nenamlouvám, že můj pocit, že je něco špatně, je oprávěný. A že existuje řešení.
Hned na začátku jsem mu zdůraznila: „Nechci žádné obří balony. Chci jen normální, přirozeně plná prsa, za která se nebudu muset stydět.“ Ujistil mě, že přesně toho můžeme dosáhnout.
Plná naděje jsem se s tím svěřila svému příteli Lukášovi. Jsme spolu skoro dva roky. Myslela jsem, že bude mít radost se mnou. Že pochopí, jak moc pro mě ta vidina normálního těla znamená.
Jeho reakce mě srazila na kolena.
„Ani náhodou,“ řekl a na tváři měl opovržlivý výraz. „Já s holkou, co má umělý kozy, chodit nebudu.“
Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není rozmar. Že to není o tom, mít větší prsa, ale o tom, mít je normální. „Lukáši, ty nechápeš, jak hnusně se kvůli nim cítím. Jak se stydím svléknout i sama před zrcadlem. Chci se jen cítit sexy a sebevědomě.“
Vůbec mě neposlouchal. Bylo to, jako bych mluvila do zdi. Opakoval jen tu svou mantru o „umělinách“ a o tom, že on přece miluje moje tělo takové, jaké je.
Jak ho může milovat, když já ho nenávidím? Jak může být tak sobecký, že jeho preference jsou pro něj důležitější než moje celoživotní trauma?
Nakonec přišel s ultimátem. „Jestli na tu operaci půjdeš, je mezi námi konec. Rozmysli si to.“
Nerozmýšlela jsem se ani vteřinu. Ta operace je pro mě. Pro moje sebevědomí. Pro můj pocit, že jsem konečně celá. Není to pro něj ani pro nikoho jiného.
Termín mám v dubnu příštího roku. Tři dny po mých dvaadvacátých narozeninách a den před naším výročím. Ta ironie je až krutá. Místo oslav budu pravděpodobně řešit rozchod.
Ale víte co? Poprvé v životě mám pocit, že dělám něco stoprocentně pro sebe. I kdyby mě to mělo stát vztah, udělám to.
Protože sebeláska musí být vždycky na prvním místě. I kdyby to znamenalo, že na ni na chvíli zůstanete sami.
Museli jste si někdy vybrat mezi vlastním štěstím a vztahem? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může pomoci ostatním najít odvahu postavit se sami za sebe.
