Článek
Mám zkouškové. Jsem ve třeťáku na vysoké a mám pocit, že mi hlava praskne. Jsem unavená, vyhořelá a sotva se držím nad vodou. Včera jsem udělala tu chybu, že jsem se o tom zmínila mámě. V záchvatu upřímnosti jsem jí řekla, že to nezvládám, že nestíhám a že mám strach, že vyletím.
Čekala jsem cokoliv. Objetí. Uklidnění. Třeba i jen ticho. Místo toho přišla ledová sprcha v podobě její oblíbené životní moudrosti. „Život není žádný med, Terezko. Každý to má těžké. Musíš se prostě víc snažit.“ A aby toho nebylo málo, dodala: „My jsme v tvých letech museli makat a taky jsme si nestěžovali.“
V tu chvíli mi v hlavě něco ruplo. Ta známá směs bezmoci a spalujícího vzteku. Věděla jsem, že jakákoliv další debata je zbytečná. Beze slova jsem odešla do svého pokoje a zamkla jsem. Potřebovala jsem ten vztek dostat pod kontrolu, protože máma nesnáší, když má někdo jiný „nálady“. Přitom ona sama jich má za den víc než počasí na apríla.
A teď to přijde. Dnes ráno slyším, jak se někdo snaží dostat do mého pokoje. Zvuk klíče v zámku. Dveře se otevřou a v nich stojí máma. Tváří se ustaraně. A položí mi otázku, která mě naprosto paralyzuje. „Terezko, co se děje? Proč mi nikdy neřekneš, že máš nějaké problémy ve škole?“
Zůstala jsem na ni zírat s otevřenou pusou. To se mi snad jen zdá. Včera jsem jí vylila své srdce. Dneska se tváří, jako by se ten rozhovor nikdy nestal. Jako by ho její mozek prostě vymazal, protože byl emočně nepohodlný.
A v tu chvíli mi to došlo. Moje máma není zlá. Není ani hloupá. Ona je prostě emočně negramotná. Její emoční inteligence je na úrovni cihly. Její mozek dostane chybu 404 pokaždé, když se objeví téma, které vyžaduje empatii. A tak ho prostě restartuje a jede dál, jako by se nic nestalo.
Jak můžete mluvit s někým, kdo si nepamatuje, co jste mu řekli před 24 hodinami? Jak můžete budovat vztah s někým, kdo maže všechny stopy po vaší zranitelnosti? Je to dokonalý mechanismus, jak si udržet odstup a zároveň si hrát na starostlivého rodiče.
Někdy přemýšlím, jestli by nám pomohla rodinná terapie. Ale jak by mohla, když ona si upřímně myslí, že problém neexistuje? Nemůžete opravit něco, co podle jednoho z vás není rozbité.
Večer jsem na internetu narazila na diskuzi. Někdo tam doporučoval knihu s názvem „Dospělé děti emočně nezralých rodičů“. Ten název mě zasáhl jako rána pěstí. Emočně nezralí rodiče. To je ono. To je přesně ono. Nejsem přecitlivělá, nejsem líná a nejsem blázen. Jsem jen dospělé dítě někoho, kdo nikdy citově nedospěl. Ještě jsem tu knihu nečetla, ale už teď, jen z toho názvu, cítím obrovskou úlevu.
Závěrečná výzva
Máte také pocit, že mluvit s vašimi rodiči o emocích je jako mluvit do dubu? Že vaše problémy buď zlehčují, nebo si je druhý den nepamatují? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy největší úlevou je zjištění, že v tom nejste sami a že vaše pocity jsou platné.
