Článek
Je mi jednadvacet a místo abych chodila na vysokou nebo na večírky, jsem mámou na plný úvazek. V roce 2015 mi rodiče zemřeli při autonehodě. Srazil je opilý řidič. Ujala se nás babička, moje skála a opora, ale bohužel v březnu 2018 zemřela i ona. Od té doby jsem zákonným zástupcem svých čtyř mladších sourozenců: třináctileté Aničky, čtrnáctiletých dvojčat Matěje a Ondry a šestnáctiletého Davida.
A právě David mi dělá největší starosti. V jeho hlavě se rodí pokřivené a nechutné názory na ženy. Ironií je, že mě a naši malou sestru z toho vynechává. My jsme prý „jiné než ostatní holky“.
Poprvé jsem si toho všimla na konci roku 2019. Zavolala mi matka jedné z Davidových spolužaček. Brečela do telefonu, že její dceru online šikanuje. Můj bratr a jeho kamarádi jí posílali do soukromých zpráv násilné a odporné memy. Nepoužívali sice přímo slova, ale z těch obrázků bylo jasné, co jí přejí – znásilnění, zbití, upálení.
Když jsem ho s tím konfrontovala, snažil se to shodit ze stolu. „Vždyť je to jen sranda, jenom memy,“ říkal. Tehdy jsem se neudržela. Dostal tříměsíční domácí vězení. Zabavila jsem mu telefon, počítač, odpojila Wi-Fi. Mohl jen do školy a zpátky. Žádní kamarádi, žádná televize, nic. Musel napsat dlouhé omluvné dopisy té dívce i její matce a osobně jsme jim je doručili. Myslela jsem, že dostal lekci.
Jenže ten problém jen změnil podobu. Minulý měsíc jsem dělala jednu ze svých pravidelných kontrol internetové historie dětí. Zjistila jsem, že David tráví hodiny na webech, které mohu popsat jedině jako sraziště incelů. Místa, kde si zahořklí kluci a vyšinutí dospělí chlapi léčí své komplexy tím, že plivou na ženy.
Odtamtud si přinesl i nové slovo: „simp“. Začal ho používat tak často, že ho od něj chytila i dvojčata. A nejvíc to odnáší naše Anička.
Anička miluje kosmetiku a módu, sní o tom, že jednou bude mít vlastní značku. Dřív o tom pořád mluvila, ukazovala mi návody na YouTube, byla plná nadšení. Teď už mlčí. Pokaždé, když o svém snu začala, David nebo dvojčata ji shodili poznámkami o tom, jak jsou tyhle holčičí věci povrchní a hloupé. Systematicky v ní zabíjejí její sebevědomí a radost.
Já tomu nerozumím. Proč David tak nenávidí ženy? Celý život se o něj staraly a milovaly ho ženy – naše máma, babička, já. Na povrchu je to okouzlující, populární kluk, za kterým se holky otáčejí. Když si ho posadím a vysvětlím mu, proč jsou tyhle názory špatné a zraňující, zdá se, že to chápe. Ale pak se vrátí ke svému počítači a jede v tom dál.
Jsem zoufalá. Vzdala jsem se svého mládí, abych jim dala normální dětství. Vařím, peru, uklízím, pomáhám s úkoly, vozím je na kroužky. Dělám všechno, co můžu. Ale jak mám bojovat s nenávistí, která se mu plíží do hlavy z obrazovky? Nemáme peníze na drahého psychologa. Chodíme sice do bezplatné poradny pro pozůstalé, ale tohle je jiný problém.
Mám pocit, že selhávám. Že ho ztrácím v temných zákoutích internetu a on s sebou stahuje i ostatní. A já nevím, jak ho z toho vytáhnout.
Máte zkušenosti s výchovou teenagera v době internetu? Potýkali jste se s podobnými problémy? Podělte se o svůj příběh nebo radu na pribehy.kral@seznam.cz.
