Článek
Jeho návštěvy u nás na chalupě, zvláště během jara a léta, probíhají vždy podle stejného, předvídatelného scénáře, který je pro mě zdrojem nekonečné frustrace a zároveň i pobavení.
Minulá sobota byla toho dokonalým příkladem. Byl nádherný jarní den. Slunce svítilo, ale ještě nebylo úmorné horko. Ideální den na to, abychom se s manželem konečně pustili do práce na naší zanedbané zahradě. Čekalo nás rytí záhonů, sázení sazenic, pletí a sekání trávníku. Byla to hromada práce, ale my jsme byli odhodlaní.
Kolem desáté dopoledne dorazil na návštěvu děda. Přijel, jak říká, „na kontrolu“. Obešel zahradu s rukama za zády, s výrazem přísného generála, který inspekci svých pozemků. Zastavil se, podíval se na oblohu, nasál do plic čerstvý vzduch a s hlubokou moudrostí v hlase pronesl tu svou magickou formuli.
„No jo, děti. Tohle počasí je naprosto ideální na práci na zahradě. Dneska by se toho dalo stihnout!“
S manželem jsme si vyměnili nadějný pohled. Super! Děda nám pomůže. Jeho zkušenosti ze zahrady se nám budou hodit. A každá ruka navíc je dobrá. „To máte pravdu, dědo,“ řekl jsem vesele. „Zrovna se na to chystáme. Můžete nám pomoct s rytím záhonů?“
Děda se na mě podíval s lehce uraženým výrazem, jako bych navrhl něco naprosto nemístného. „Ale prosím tě, já už jsem se v životě naryl dost,“ řekl. „Navíc mě bolí záda. Já vám tu nebudu překážet. Půjdu si lehnout k televizi na ten váš nový gauč, abych ho vyzkoušel. A kdybyste něco potřebovali, tak na mě jenom zavolejte.“ A s těmito slovy se otočil a s pocitem dobře vykonané motivační práce odešel do obýváku.
Zůstali jsme s manželem stát na zahradě a jen jsme na sebe nevěřícně zírali. A tak začal náš pracovní den, pod bedlivým dohledem našeho mentálního kouče a supervizora.
Pustili jsme se do pletí obrovského záhonu, který zarostl pampeliškami. Byla to úmorná práce na kolenou. Asi po hodině se v okně obýváku objevil dědův obličej. Otevřel okno. „Děti, ten plevel musíte brát i s kořenem!“ zavolal na nás. „Jinak vám to tam za týden vyleze znova! Děláte to špatně!“ S touto cennou radou okno wieder zavřel a dál sledoval nějaký kutilský pořad.
Když jsme skončili s pletím, manžel vytáhl sekačku. Já jsem začala sázet sazenice rajčat. Děda se přesunul na terasu, s pivem v ruce, a zaujal pozici hlavního stavbyvedoucího. „Pavle, ty pruhy dělej trochu rovnějc! Vypadá to pak líp!“ křičel na manžela. Pak se otočil na mě. „Aničko, ty sazenice sázíš moc hluboko! Ty se ti udusí! A dej je dál od sebe, potřebují prostor!“
Každý náš pohyb byl doprovázen jeho odborným komentářem. Poskytoval nám neustálý proud nevyžádaných rad, kritiky a „osvědčených tipů“, zatímco se pohodlně opaloval v křesle. Když jsem mu odsekla, že to dělám tak, jak to psali v časopise, jen mávl rukou. „To píšou nějací teoretici z města! Já mám praxi!“
Kolem jedné hodiny, kdy jsme byli naprosto vyčerpaní, špinaví a zpocení, vyšel z domu, svěží a odpočatý. „Teda, děti, vy jste toho udělaly!“ prohlásil s uznáním. „Z té práce na čerstvém vzduchu mi pořádně vyhládlo. Mám hlad jako vlk. Co bude dobrého k obědu?“
Ten den jsme na zahradě strávili osm hodin. Zryli jsme, zasadili, posekali. Večer jsme padli na gauč, unavení, ale spokojení s výsledkem. Děda seděl na terase, díval se na tu upravenou zahradu a s hlubokým uspokojením v hlase pronesl tu finální, zlatou větu.
„No vidíte,“ řekl. „Já jsem vám to říkal, že je dneska ideální počasí. Společně jsme to krásně zvládli.“
To slovo, „společně“, bylo tak absurdní a tak dokonalé, že jsem se ani nemohla zlobit. V jeho světě on skutečně přispěl. Poskytl nám svou moudrost, svou motivaci a svůj odborný dohled. V jeho hlavě jsme byli tým. On byl manažer, my výkonná síla.
A já jsem si uvědomila, že je to vlastně jeho způsob, jak s námi trávit čas. Už nemá sílu na to, aby pracoval fyzicky. Ale pořád má potřebu být užitečný, předávat své zkušenosti. I když je to někdy k zbláznění.
Příští víkend, až zase přijede a prohlásí, že je ideální počasí na práci, už budu vědět, co dělat. S úsměvem mu řeknu: „To máte pravdu, dědo. A my vám za tu vaši inspiraci uvaříme nějakou dobrou večeři.“ A pak mu přinesu to nejpohodlnější křeslo a ovladač od televize. Protože jsem pochopila, že v naší rodině má každý svou roli. A ta jeho je být naším nejdražším a nejméně užitečným poradcem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
