Článek
Poslední rok mého života je jako špatný vtip. Až do loňska jsem bydlel s mámou. Sice jsme neměli moc peněz, ale měli jsme se rádi. Jenže máma je vážně nemocná a její stav se zhoršil natolik, že musela jít do pečovatelského domu, kde se o ni starají nonstop. A tak jsem se musel přestěhovat k otci. Muži, který o mě za celý můj život nejevil téměř žádný zájem.
Můj otec si mě k sobě nevzal z lásky. Vzal si mě jen proto, aby na mě nemusel platit alimenty. Řekl to naprosto na rovinu. Moji prarodiče z máminy strany mu dokonce slíbili, že po něm žádné peníze chtít nebudou, ale on se jen samolibě usmál a řekl, že ne. Že jsem jeho syn a že soud by mu dal za pravdu. A tak teď bydlím v jeho domě, ale starat se musím sám o sebe. Všechno si platím sám, z brigády nebo s pomocí prarodičů. Jsem pro něj jen způsob, jak ušetřit peníze.
Spolu s ním v domě bydlí i jeho nová snoubenka Lenka. Přistěhovala se ve stejnou dobu jako já. Už tehdy byla těhotná a měla s sebou i svou tříletou dcerku z předchozího vztahu. Teď je na světě i můj půlroční bráška. S Lenkou ani s dětmi netrávím žádný čas. Jsem pro ně v podstatě jen cizí člověk, který bydlí ve vedlejším pokoji.
Minulou sobotu jsem měl konečně den volna. Po náročném týdnu ve škole a na brigádě jsem se těšil, že nebudu dělat vůbec nic. Že budu jen ležet a koukat na filmy. Ale otec s Lenkou měli jiné plány. Ráno za mnou přišli a oznámili mi, že dneska musím hlídat děti, protože oni mají „nějaké zařizování“.
Nebyla to otázka. Byl to příkaz. Táta hned nato odešel a Lenka už mi začala diktovat, co všechno musím dělat. V kolik má malý jíst, kdy má spát, co mám uvařit té tříleté. Stál jsem tam a poslouchal jsem ten její monolog a ve mně se všechno vařilo. Tohle je můj jediný volný den. A oni si myslí, že ho strávím jako jejich neplacená chůva.
Když se na chvíli nadechla, aby se napila, udělal jsem to. „V žádném případě,“ řekl jsem klidně, ale pevně. A otočil jsem se a odešel jsem z domu. Bylo mi jedno, že nemám žádný plán. Raději budu celý den bloumat po městě, než abych se nechal takhle využívat. Slyšel jsem za sebou, jak na mě Lenka křičí, ale já jsem se ani neohlédl.
Vrátil jsem se až pozdě večer. Doma mě čekala bouře. Táta s Lenkou na mě okamžitě spustili. Křičeli, že jsem nezodpovědný a že jsem neměl právo jen tak odejít a nechat děti bez hlídání. Podíval jsem se na ně a s ledovým klidem jsem odpověděl.
„Děti ale bez hlídání nebyly,“ řekl jsem. „Jejich matka byla celou dobu doma.“ To je na chvíli zarazilo. „O to přece nejde!“ křičeli. „Ale jde,“ řekl jsem. „Jde o to, že já jsem nechtěl hlídat. A nemusím hlídat. Nejsem vaše chůva. A chci, abyste to pochopili. Nikdy vám hlídat nebudu. Pokaždé, když se o to pokusíte, prostě odejdu.“
Lenka se mě snažila citově vydírat. Začala naříkat, že kvůli mně musela zrušit své důležité plány. „A proč je to můj problém, že sis na své plány nesehnala hlídání dopředu?“ zeptal jsem se jí. Ale to už byla v ráži a zavolala si posilu.
O chvíli později k nám dorazila její sestra, kterou jsem v životě neviděl. Vlítla dovnitř a začala mi nadávat, jaký jsem hrozný člověk a že si své problémy s tátou vylévám na její sestře a na těch malých, nevinných dětech. V tu chvíli jsem toho měl dost.
Jen jsem se na ně podíval, protočil jsem oči a beze slova jsem odešel do svého pokoje. Sbalil jsem si batoh s nejdůležitějšími věcmi a odešel jsem. Tentokrát nadobro. Nechci žít v domě, kde jsem jen levná pracovní síla a fackovací panák.
Teď jsem u prarodičů a doufám, že táta nebude tak hloupý, aby to hnal k soudu. A i kdyby ano, za pár měsíců mi bude osmnáct. A pak už na mě nebude mít žádné právo. Konečně budu volný.
