Článek
Nedávno mi volal táta. Zněl vesele a ptal se, co dělám příští víkend. Řekl, že jeho žena Alena pořádá velkou rodinnou večeři a že bych se měl taky stavit. Chvíli bylo ticho. V hlavě se mi promítlo celé mé dětství plné samoty a ponížení. A já jsem věděl, že už dál nemůžu hrát tu jejich hru na šťastnou rodinu. „Tati, oni nejsou moje rodina,“ řekl jsem mu klidně. „Nikdy nebyli a nebudou. Takže nepřijdu.“ Na druhém konci bylo slyšet jen šokované ticho.
Když mi byly tři roky, moje máma od nás odešla. Zůstali jsme s tátou sami. O dva roky později se znovu oženil. Vzal si Alenu, vdovu s pěti dětmi. Její čtyři starší děti už byly skoro dospělé, ale ten nejmladší, Petr, byl jen o dva roky starší než já. Jako malý kluk jsem doufal. Doufal jsem, že konečně budu mít zase mámu a dokonce i sourozence. Ale moje naděje se velmi rychle rozplynuly.
Alena pro mě nikdy nebyla matkou. Byla jen ženou mého otce, která mě v domě sotva trpěla. A její děti mi daly jasně najevo, že jsem pro ně méně než cizí člověk. Byl jsem vetřelec. Zkoušel jsem si s Petrem hrát, ale on mě vždycky odstrčil se slovy, ať mu dám pokoj. Většinu času mě prostě ignoroval. I když jsem na něj mluvil, díval se skrz mě, jako bych byl vzduch.
Nejhorší to bylo, když přijeli na návštěvu jeho starší sourozenci. Přivezli mu hračky, sladkosti, brali ho do kina nebo do Mekáče. A já jsem se na to vždycky jen díval z okna. Nikdy mě nevzali s sebou. Párkrát je táta poprosil, jestli by mě nemohli vzít taky. Slyšel jsem jejich odpověď, protože se ani nesnažili mluvit potichu. „Nejsi náš bratr, tak nikam nejdeš,“ řekli mi. „A hlavně nedělej scény, ať nám to táta příště nezakáže.“ Rádi si to užívali, to moje ponížení.
Vánoce a jiné svátky byly pro mě peklo. Seděl jsem v obývacím pokoji plném lidí, a přesto jsem byl neuvěřitelně sám. Díval jsem se, jak si oni navzájem dávají dárky, jak se smějí a objímají. A já jsem byl jen tichý pozorovatel, kterého si nikdo nevšímal. Občas, když viděli, že tam jen tak sedím, jsem slyšel, jak si šeptají, že jim kazím náladu.
Můj táta se snažil. Občas, když viděl, jak jsem smutný, koupil mi nějaký dárek navíc. Myslel si, že mi tím tu bolest vynahradí. Ale mýlil se. Žádná hračka na světě nemohla nahradit pocit, že někam patřím. Že mě má někdo rád. A já jsem se v tom domě cítil jako cizinec.
Postupem času jsem se naučil chránit. Přestal jsem se snažit. Přestal jsem se vnucovat. Když se blížila nějaká oslava, vymluvil jsem se, že jsem nemocný nebo že musím ke kamarádovi. Bylo mi lépe samotnému v mém pokoji než s nimi v obýváku. Soustředil jsem se jen na školu a na to, abych co nejdříve vypadl.
V osmnácti jsem to udělal. Hned po maturitě jsem si sbalil pár věcí a odešel. Několik měsíců jsem přespával po kamarádech, jen abych se nemusel vrátit. Nakonec jsem si s pár přáteli našel malý pronajatý byt. S tátou jsem zůstal v kontaktu, ale voláme si jen zřídka.
A teď, po dvou letech, mi zavolá a čeká, že s radostí přijdu na „rodinnou večeři“. Když jsem mu řekl, že oni nejsou moje rodina, nechápal to. „Ale vždyť jsme rodina, i když spolu občas nevycházíme,“ namítal.
„Ne, tati,“ odpověděl jsem mu a v mém hlase byla všechna ta bolest z těch let. „Oni nejsou moje rodina. A ty ses rozhodl s nimi zůstat, i když jsi celá ta léta viděl, jak mě odmítají. To byla tvoje volba. A já teď nebudu předstírat, že jsme něco, co nejsme.“
Snažil se argumentovat, že se mi to vždycky snažil vynahradit, že se postaral, abych o nic nepřišel. „Tati, pár dárků navíc mi nenahradí to, že jsem byl ve svém vlastním domě odstrkovaný a sám,“ řekl jsem mu. „Žádné peníze na světě ti nekoupí pocit, že jsi milován.“ V telefonu bylo ticho. Věděl, že mám pravdu. Ale nikdy by to nepřiznal. Rozloučili jsme se a já vím, že jsem udělal správnou věc. Konečně jsem řekl nahlas pravdu, kterou jsem v sobě dusil celé své dětství. A i když je to smutné, je to také neuvěřitelně osvobozující.
