Článek
Minulý víkend jsem měl oslavu promocí. Po letech dřiny na vysoké škole to pro mě byl obrovský den. Naši pronajali salonek v jedné hezké restauraci a pozvali celou naši širokou rodinu. Těšil jsem se, že si to všichni společně užijeme. Atmosféra byla skvělá, hrála hudba, všichni se smáli a gratulovali mi. Netušil jsem, že se moje oslava brzy změní v trapné divadlo, a to všechno kvůli jedné porci svíčkové.
Musím vám představit hlavní postavu tohoto dramatu. Ženu mého strýce, Irenu. Nikdy jsem jí neřekl teto. Je to ten typ člověka, který musí být vždy středem pozornosti a pro kterého je každý problém konec světa. Nikdo v rodině ji moc nemusí, ale ze slušnosti ji zveme. Věděl jsem, že s ní můžou být potíže, ale to, co předvedla, překonalo i má nejhorší očekávání.
S mámou jsme dopředu domluvili, jak to bude s jídlem. Protože po hlavním chodu měl být velký raut se spoustou zákusků a dortů, dohodli jsme se s restaurací, že všechny děti a mladiství, včetně mě, dostanou menší, dětskou porci hlavního jídla. Nikdo s tím neměl problém. Všichni to chápali. Tedy, skoro všichni.
Když číšník začal roznášet jídlo, přinesl talíř i mé dvanáctileté sestřenici, dceři Ireny. Byla na něm normální dětská porce, přesně tak, jak bylo domluveno. Ale sotva Irena ten talíř uviděla, oči se jí rozšířily hrůzou, jako by právě viděla nějaký zločin. V tu chvíli praštila vidličkou o stůl a otočila se na mou mámu.
„Jak se opovažujete dát jí dětskou porci?!“ zařvala přes celý salonek tak hlasitě, že hudba přestala hrát a všichni ztichli. „Ona je dospělá žena! Zaslouží si dospělácký talíř!“ Její hlas byl plný hněvu a pohoršení. Můj nejlepší kamarád, který seděl vedle mě, jen vyvalil oči a spadla mu čelist.
Celý salonek se díval na náš stůl. Bylo to neuvěřitelně trapné. Moje máma, která je svatá žena a nesnáší konflikty, se jí snažila situaci v klidu vysvětlit. „Ale Irenko, vždyť jsme byli domluvení,“ řekla jemně. „Všichni mladí, i Tomáš, mají dneska menší porci, protože pak bude spousta zákusků.“
Ale Irena ji vůbec neposlouchala. Byla v ráži. „To mě nezajímá!“ křičela. „Moje dcera si zaslouží plnohodnotné jídlo! Okamžitě jí přineste dospělou porci!“ Její dvanáctiletá dcera tam jen seděla, celá rudá a chtělo se jí brečet. Bylo vidět, jak moc se za svou matku stydí.
A teď přichází ta nejhorší část. Můj starší bratr bohužel na oslavu nemohl dorazit, protože byl nemocný. Jeho dospělá porce jídla tak zbyla. A moje máma, jen aby zabránila ještě většímu skandálu a hádce na oslavě svého syna, se prostě vzdala. Kývla na číšníka a poprosila ho, aby sestřenici přinesl tu zbylou porci mého bratra.
Irena se vítězoslavně usmála a pohodlně se opřela do židle. Vyhrála. Donutila všechny, aby se točilo jen kolem ní a její dcery. Zbytek z nás u stolu ale jen seděl a vřel v nás vztek. Nebylo to o tom jídle. Bylo to o té její neuvěřitelné drzosti, sobectví a absolutním nedostatku respektu.
Zbytek oslavy už byl divný. Atmosféra byla napjatá a všichni si o tom incidentu šeptali. Irena zkazila den nejen mně, ale všem. Ukázala všem, že její potřeby a potřeby jejího dítěte jsou důležitější než oslava někoho jiného.
Když se na to dívám zpětně, měli jsme ji prostě vyhodit. Měli jsme jí říct, ať se sebere a jde, když se jí to nelíbí. Ale v tu chvíli byl člověk v takovém šoku, že nevěděl, co dělat. A já jen doufám, že na příští rodinné oslavě bude Irena sedět co nejdál ode mě. Nebo nejlépe, že vůbec nepřijde.
