Článek
S přítelkyní jsme si chtěli dát jen rychlou a klidnou večeři. Po dlouhém dni jsme neměli náladu na vaření, a tak jsme si zašli do Mekáče. Vím, že to není zrovna tiché místo, ale to, co jsme tam zažili, překonalo i ty nejhorší noční můry. A já jsem se stal hlavním terčem útoku jedné neuvěřitelně drzé matky.
Musím přiznat, že vypadám trochu jinak. Mám tetování a piercingy, nosím punková trička. Jsem na to zvyklý a pohledy lidí neřeším. Děti na mě často zírají, což mi vůbec nevadí. Co mi ale vadí, je, když děti v restauraci křičí, běhají, lezou po nábytku a hází hračkami, zatímco jejich rodiče sedí a tváří se, jako by se jich to netýkalo.
A přesně to se dělo u vedlejšího stolu. Seděly tam tři matky a klábosily. Jejich dvě malé děti, mohlo jim být tak pět let, mezitím proměnily restauraci v opičí dráhu. Lezly po židlích a stolech, ječely na celé kolo a házely si malým autíčkem přes uličku. Na stole před nimi ležel tablet, ale ten je očividně nezajímal.
Jejich matky, a hlavně ta jedna, která se zdála být jejich vůdkyní, je naprosto ignorovaly. Děti neustále vbíhaly až k našemu stolu a několikrát nám málem vrazily do jídla. Snažili jsme se je ignorovat, ale po chvíli nám došla trpělivost. Chtěli jsme se jen v klidu najíst.
A tak jsem udělal jednoduchou věc. Otočil jsem jednu z našich volných židlí a přistrčil ji ke stolu tak, aby vytvořila malou bariéru. Nechtěl jsem se hádat. Chtěl jsem jen klid. Ale to jsem zřejmě neměl dělat. V tu chvíli se ta jejich vůdkyně zvedla a i se svými „rarášky“ si to namířila přímo k nám.
„Máte s něčím problém?!“ vyjela na mě ostře. „Ano,“ odpověděl jsem klidně. „Vaše děti nám neustále běhají ke stolu, tak jsem ho zablokoval.“
„Vy se na ně divně díváte! Jste nepřátelský!“ začala na mě křičet. „Ne,“ řekl jsem. „Jen se snažím sníst svůj hamburger.“
Její hněv se stupňoval. „Tohle je Mekáč, ne žádná pětihvězdičková restaurace! Tady jsme v Praze na sídlišti!“ ječela. „Ano,“ přikývl jsem. „A taky to není dětské hřiště. Měla byste si hlídat své děti.“
Pak se na mě podívala, sjela pohledem mé tetování a piercingy a vytáhla tu nejtěžší zbraň. „Jste na drogách?! Vypadáte jako feťák!“ zařvala na celou restauraci. V tu chvíli jsem se rozhodl, že na její hru přistoupím.
S naprosto vážnou tváří jsem se na ni podíval. „Ano, jsem,“ řekl jsem klidně. „A taky si dávám ketamin. Chcete taky?“ Její výraz byl k nezaplacení. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou, rudá vzteky a ponížením. Nečekala, že jí to potvrdím.
„Jdi do…!“ zakřičela, ukázala mi prostředníček, popadla své děti a uraženě odkráčela zpátky ke svému stolu. Celou dobu jsem nezvýšil hlas. Jen jsem klidně a sarkasticky reagoval na její stále šílenější urážky.
Když jsme dojedli, udělal jsem ještě jednu malou, škodolibou věc. Na stolek jsem si položil krabičku se svými léky na ADHD, aby to dobře viděla. A když jsme odcházeli, řekl jsem schválně nahlas své přítelkyni: „Tak co, lásko, zkusíme dneska večer ten kokain?“
Možná jsem to přehnal. Moji kamarádi se v názoru na to liší. Někteří říkají, že jsem byl zbytečně drzý. Ale jiní říkají, že jsem to zvládl skvěle. Já si myslím, že jsem jen řekl nahlas to, co si mysleli všichni ostatní v té restauraci, včetně personálu, který se s takovými lidmi hádat nemůže. A popravdě, docela jsem si to užil.
