Článek
Konečně padla! Po dlouhé šichtě v práci jsem se těšil jako malý kluk. Čekaly mě čtyři dny volna a doma na mě měla čekat ta nejlepší možná zábava. Právě totiž vyšla nová herní konzole Nintendo Switch 2 a já jsem si ji předobjednal už před několika měsíci. Cestou z práce jsem se pro ni stavil v našem místním obchodě s elektronikou. Prodavačka, která mě už zná, se na mě usmála a hned se ptala, jestli si jdu pro tu svou „hračku“. Přikývl jsem a ona zmizela ve skladu, aby mi ji přinesla.
Zatímco jsem čekal, do obchodu vešla nějaká paní. Zamířila rovnou k druhému prodavači a rázným hlasem se ho zeptala na ten nový Switch pro jejího kluka. Prodavač jí slušně vysvětlil, že jsou bohužel beznadějně vyprodaní. Řekl jí, že si může konzoli předobjednat, ale že další várka dorazí až za několik týdnů. To se jí ale vůbec nelíbilo. „Ne,“ odsekla. „Já ji chci teď.“
V tu chvíli se vrátila moje prodavačka a s úsměvem mi podávala krabici. „Tak tady to je, poslední kus, co jsme tu měli,“ řekla. Když to ta druhá paní uviděla, oči jí zablýskly jako dravci. Nechala prodavače stát na půli věty, přešla ke mně a bez jakéhokoliv pozdravu mi řekla: „Dejte mi to.“
Zůstal jsem na ni jen zírat. „Prosím?“ zeptal jsem se zmateně. „To je moje, mám to předobjednané.“ Ale ona si jela svou. „Je to pro mého syna,“ řekla, jako by to byl ten nejdůležitější argument na světě. „Zaslouží si to, protože měl na vysvědčení samé jedničky.“ V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem na internetu četl spoustu příběhů o takovýchto drzých matkách a řekl jsem si, že na ni zkusím její vlastní medicínu.
„To je mi líto,“ řekl jsem s hranou vážností. „Ale tohle je pro mého syna. A ten měl na vysvědčení jedničky s hvězdičkou.“ Její obličej ztvrdl. Bylo vidět, že nečekala, že ji takhle přebiju. Zaplatil jsem, vzal si tašku s konzolí a zamířil ke dveřím. Ale ona se nevzdala.
Vyšla z obchodu hned za mnou a začala na mě křičet. „To nemyslíte vážně! Jste dospělý chlap a budete brát dítěti radost?! Můj syn bude tak zklamaný!“ Její hlas byl stále hlasitější a nepříjemnější. Snažil jsem se ji ignorovat a jít dál, ale ona šla vedle mě a neustále do mě hučela.
Musím podotknout, že ten den mě strašně trápila alergie. Celou dobu mě svědilo v nose a cítil jsem, že na mě jde kýchnutí. Normálně bych se snažil být slušný, vytáhnout kapesník a otočit se. Ale ona mě tak neuvěřitelně štvala. Chtěl jsem být už doma, v klidu, a hrát si na své nové konzoli. A ona mi kazila celou radost.
A tak, když začala další tirádu o tom, proč zrovna její syn potřebuje ten Switch víc než ten můj vymyšlený, ucítil jsem to. To známé zašimrání v nose. A dostal jsem nápad. Hnusný, nechutný, ale v tu chvíli mi připadal geniální. Neotočil jsem se. Nezakryl jsem si pusu.
Místo toho jsem se na ni podíval, a když byla uprostřed věty, ze všech sil jsem kýchnul. Přímo jí do obličeje. Byl to jeden z těch pořádných, vlhkých kýchnutí. Viděl jsem, jak se její tvář pokryla kapkami mých slin a hlenu. Cítil jsem se sice trochu provinile, ale jen na vteřinu.
S předstíranou lítostí jsem se na ni podíval. „Jé, promiňte,“ řekl jsem a snažil jsem se znít co nejvíc nemocně. „Ten covid mě úplně ničí.“
Výraz v její tváři byl k nezaplacení. Šok, znechucení a naprostá hrůza. Zírala na mě, jako bych byl nějaká příšera. Pak si otřela obličej rukávem, sjela mě tím nejvíc naštvaným pohledem, jaký jsem kdy viděl, a beze slova se otočila a odkráčela pryč.
Já jsem na nic nečekal. Rychle jsem zapadl do svého auta a co nejrychleji jsem odjel, než si to třeba rozmyslí. Celou cestu domů jsem se smál. Vím, že to nebylo hezké. Ale ona byla tak drzá a otravná, že si to vlastně zasloužila. A já jsem si konečně mohl v klidu doma zapojit svůj nový Nintendo a dát si pár kol v Mario Kart. A to vítězství chutnalo obzvlášť sladce.
