Článek
S přítelkyní Janou jsme spolu čtyři roky a já ji miluji víc než cokoliv na světě. Vždycky jsem věděl, že je trochu žárlivější, ale bral jsem to jako součást její povahy. Jenže v posledních osmi měsících se její žárlivost proměnila v naprostou paranoiu. Náš vztah se změnil v peklo plné kontroly a ponižujících rituálů. A já už jsem na konci svých sil.
Všechno se to zlomilo asi před osmi měsíci. Tehdy Jana zjistila, že se její rodiče po třiceti letech rozvádějí, protože její otec měl poměr. Zhroutil se jí svět. Její důvěra v muže a ve vztahy byla v troskách. A bohužel, všechnu tu bolest a strach si začala promítat do našeho vztahu. Z milující partnerky se stala paranoidní vyšetřovatelka.
Začalo to nevinně. Chtěla znát heslo k mému telefonu. Abych ji uklidnil, dal jsem jí ho. Neměl jsem co skrývat. Ale to byla chyba. Od toho dne mi začala telefon kontrolovat denně. Projížděla mé zprávy, historii hovorů, fotky. Když jsem šel s kamarády na pivo, musel jsem mít zapnuté sledování polohy a neustále jí posílat fotky, že jsem opravdu tam, kde jsem řekl.
Pokud jsem jí hned neodpověděl, okamžitě mi volala a obviňovala mě, že jsem určitě s nějakou jinou. Bylo to vyčerpávající. Ale to nejhorší a nejbizarnější mě teprve čekalo. Jeden večer jsem se vrátil z hospody o něco později. Vybil se mi mobil, a tak jsem jí nemohl dát vědět. Věděl jsem, že bude zle.
Když jsem vešel do bytu, čekala na mě se zkříženýma rukama. Spustila na mě lavinu výčitek a obvinění. Snažil jsem se jí to asi pětkrát vysvětlit, ale neposlouchala mě. A pak, najednou, zmlkla. Postavila se přede mě, a pak si klekla na kolena. Na vteřinu jsem si naivně myslel, že se chce udobřit.
Ale ona mi místo toho začala stahovat kalhoty. A pak udělala něco neuvěřitelného. Začala mi očichávat rozkrok. Prohlížela mé spodní prádlo. Hledala jakékoliv známky toho, že jsem měl sex s jinou ženou. Stál jsem tam jako opařený, neschopný slova. Cítil jsem se tak ponížený a zneuctěný, jako nikdy v životě.
Později se mi za to omluvila. Říkala, že byla jen naštvaná a že to přehnala. Ale od toho dne se z toho stal pravidelný rituál. Ne pokaždé, ale několikrát do měsíce. Pokaždé, když se vrátím domů později nebo když se jí něco nezdá, musím podstoupit tenhle „čichací test“.
Když jí říkám, že je to šílené, že s tím musí přestat, jen se na mě podívá s chladným výrazem. „Proč ti to tak vadí?“ zeptá se. „Vadilo by ti to jen v případě, že by ses bál, že bych mohla něco ucítit.“ Její zvrácená logika mě vždycky odzbrojí. Dokonce mi velkoryse nabídla, že já můžu očichávat ji, kdykoliv budu chtít. Ale já nejsem blázen.
Vím, že Jana není zlý člověk. Je jen nemocná a zraněná. V minulosti jí diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti a ta zrada od jejího otce to všechno jen mnohonásobně zhoršila. Ale já už takhle dál nemůžu. Miluji ji, ale její chování ničí mě i náš vztah.
Už nechci být neustále podezříván a ponižován. Chci zpátky naši lásku a důvěru. A tak jsem se rozhodl. Dnes večer, až se vrátí z práce, si s ní sednu. A dám jí na vybranou.
Řeknu jí, že ji miluji a že ji v tom nenechám. Ale že takhle už to dál nejde. Řeknu jí, že buď vyhledá odbornou pomoc a začne chodit na terapii, a já jí budu tou největší oporou, nebo je mezi námi konec. Není to ultimátum, které bych jí chtěl dávat. Ale je to jediná cesta, jak nás oba zachránit. Doufám, že si vybere správně.
