Článek
Kdyby se mě někdo zeptal na dětství, nevěděl bych, co říct. Vybaví se mi jen neurčité obrazy. Šedivé sídliště v Kladně. Vůně čistě vypraného prádla. Ticho. To ubíjející, nekonečné ticho v našem třípokojovém bytě, kde se největší drama odehrávalo na obrazovce televize. Nikdy jsme se nehádali. Ale taky jsme si nikdy neřekli, že se máme rádi.
Můj táta je chlap, co si nepotrpí na velká slova. Po šichtě v práci zalezl do garáže ke své staré Felicii, nebo si v obýváku otevřel pivo a pustil zprávy. Máma, ta skoro nevycházela. Její svět se smrsknul na trasu kuchyň–obývák–ložnice. Komunikace? Ta se omezila na nutné minimum. „Budeš večeřet?“ „Vynes koš.“ „V Albertu mají slevu na máslo.“
Jakákoliv snaha o hlubší rozhovor byla okamžitě smetena ze stolu vlnou sarkasmu nebo vtipkování, které nebylo vtipné. „Tati, v práci je to teď nějaký divný…“ začal jsem jednou. „Divný je, že ti ještě platěj,“ odsekl, aniž by zvedl oči od novin. Konec konverzace. Veškerá energie se soustředila na to, aby se o ničem podstatném nikdy nemluvilo.
Když mi bylo asi devět, máma se rozhodla, že mě bude učit doma. Ve škole prý číhalo moc nebezpečí a divných vlivů. Její paranoia mě tak odstřihla od posledních kamarádů. Můj svět se uzavřel do zdí bytu, kde dny plynuly jeden jako druhý, v podivném bezčasí. Nebylo to vyloženě zanedbávání, jak ho člověk zná z pořadu Výměna manželek. Jídlo jsem měl, oblečení taky. Chybělo jen… všechno ostatní.
Vždycky jsem si myslel, že to takhle prostě chodí. Že rodina je jen skupina lidí, co spolu bydlí. Že láska je něco, co existuje jen ve filmech pro pamětníky. Žil jsem v jakémsi limbu, přesvědčený o vlastní normalitě.
Ten zlom přišel asi před půl rokem. Moje přítelkyně Aneta mě vzala na nedělní oběd k jejím rodičům. To, co jsem tam zažil, mi vyrazilo dech. Byli hluční. Skákali si do řeči. Její táta se smál tak, až se otřásal stůl. Její máma jí vynadala, že má flek na tričku, a pět minut nato ji pevně objala, když mluvila o problémech v práci. Hádali se o politice, smáli se starým fotkám a plánovali společnou dovolenou.
Bylo to chaotické, nedokonalé a… živé. Bylo to plné emocí. Bylo to všechno, co jsem já nikdy nepoznal. Cestou domů jsem mlčel. Aneta mi stiskla ruku a zeptala se, jestli se něco děje. A v tu chvíli mi to došlo. S plnou, drtivou silou.
Já své rodiče nemiluju. A nejspíš jsem nikdy nemiloval.
Ten pocit viny byl ochromující. Jak si to můžu vůbec myslet? Nikdy mi neublížili. Nikdy mě neuhodili. Nemám žádný konkrétní důvod, žádné velké trauma, kterým bych mohl svůj chlad omluvit. Jsem zrůda? Neempatický sobec? Trvalo mi měsíce, než jsem si na internetových fórech našel příběhy jiných lidí a pochopil.
Naše rodina nebyla zlá. Byla to „nic“ rodina. Místo vzpomínek mám v hlavě jen prázdnotu. Místo lásky cítím jen tíživou nepřítomnost. Neobviňuji je. Nejspíš to sami jinak neuměli a předali mi jen to, co kdysi dostali oni. Ale to zjištění bolí. Bolí to jako otevřená rána, protože truchlím pro něco, co jsem nikdy neměl, a přitom mi to tak zoufale chybí.
I váš příběh si zaslouží být slyšen. Možná právě vaše zkušenost pomůže někomu dalšímu, kdo se cítí sám. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o to, co leží na srdci vám.
