Článek
Vztah s mým tátou byl vždycky komplikovaný, ale zlomilo se to loni, když jsem se mu přiznal, že jsem gay. Od toho dne je mezi námi ledová stěna. Mluvíme spolu, ale je to jiné. Chladné, odtažité. Což je o to bolestivější, že jsme si dříve byli docela blízcí. Dokonce jsem se mu, jakožto účetní, staral o finance a pomáhal mu šetřit na důchod. Věděl jsem, že s penězi nikdy moc dobře hospodařit neuměl.
Hned poté, co jsem mu řekl pravdu o sobě, mi oznámil, že už nechce, abych mu spravoval účty. Byla to jeho pýcha. Jeho zraněná mužská ješitnost. Respektoval jsem to. Ale v hloubi duše jsem věděl, že to nedopadne dobře. A nemýlil jsem se. Během pár měsíců udělal několik špatných investic a přišel o nemalé peníze.
Vrcholem všeho bylo letos na jaře jeho rozhodnutí koupit nový dům. Pořídil si řadovku, která byla naprosto mimo jejich finanční možnosti, na obrovskou hypotéku s vysokým úrokem. Plán byl, že pak prodají svůj starý byt v paneláku. Varoval jsem ho, že je to šílený nápad, ale neposlouchal mě. Samozřejmě, že se jim pak starý byt nedařilo prodat a nakonec ho museli prodat hluboko pod cenou.
Naštěstí se úplně nepotopili, a to jen díky tomu, že jsem mu v minulosti pomohl našetřit slušné peníze na penzijním spoření. Přesto je teď jejich finanční situace velmi napjatá. Táta je ve stresu a začal šetřit na všem, na čem se dá. Hlavně na věcech, které dělají radost mé mámě.
A právě tady začíná můj příběh. Moje máma si už léta přála jednu konkrétní sedačku. Není to žádný luxus, ale je to hezký, kvalitní kousek z jejího oblíbeného obchodu s nábytkem. Pokaždé, když jsme tam spolu byli, tak si u ní povzdechla. Teď, když se přestěhovali do nového domu, doufala, že si ji konečně pořídí. Ale táta to rázně zamítl. Prý na takové „zbytečnosti“ teď nejsou peníze.
Viděl jsem, jak je z toho máma smutná. Nový dům, a přitom si nemůže pořídit ani jednu věc, která by jí udělala skutečnou radost. A mně jí bylo strašně líto. I přes to, jak se ke mně táta chová, svou mámu miluji. A tak jsem se rozhodl, že jí tu radost udělám já.
Bez jeho vědomí jsem tu sedačku za své peníze koupil. Objednal jsem si dodávku, sám jsem ji vynesl do jejich nového domu a celé odpoledne jsem ji montoval v obýváku. Když jsem byl hotový, byl to skvělý pocit. Věděl jsem, že máma bude mít obrovskou radost.
A měla. Když večer přišla z práce a uviděla ji, rozplakala se štěstím. Objala mě a řekla, že je to ten nejhezčí dárek, jaký kdy dostala. Ale ta idylka netrvala dlouho. O chvíli později dorazil domů táta.
Když vešel do obýváku a uviděl tu novou sedačku, jeho tvář ztvrdla. Nedíval se na mě, díval se na mámu. Ale mluvil ke mně. „Co to má znamenat?“ zeptal se ledovým hlasem. A pak se otočil na mě a jeho hněv vybuchl naplno.
„Ty se mi snažíš dělat naschvály?!“ křičel. „Snažíš se mi podkopávat autoritu v mém vlastním domě?! Já jsem řekl, že se kupovat nebude!“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že to byl dárek pro mámu, že jsem jí chtěl jen udělat radost. Ale on mě neposlouchal.
V tu chvíli se ve mně nahromadil všechen ten vztek a bolest z posledního roku. Jeho odmítání, jeho arogance, jeho hloupost. „No, když jí nedokážeš udělat radost ty, protože jsi udělal sérii katastrofálních finančních rozhodnutí,“ odsekl jsem mu, „tak to prostě udělám já!“
To ho rozzuřilo ještě víc. Začal křičet, že jsem nevděčný a drzý. Hádka byla ošklivá a plná starých křivd. Máma jen stála mezi námi a plakala. Nakonec jsem se sebral a odešel. Od té doby je mezi mnou a tátou ticho.
Cítím se provinile, že jsem způsobil takovou hádku. Nechtěl jsem mámě přidělávat starosti. Ale zároveň vím, že jsem neudělal nic špatného. Chtěl jsem jen potěšit svou matku. Ale pro mého tátu to nebylo o penězích ani o sedačce. Bylo to o jeho zraněné pýše. Nedokázal unést, že jeho syn, kterého se snažil potrestat a odstrčit, mu ukázal, že je schopnější a velkorysejší než on sám. A to je pravda, se kterou se zřejmě nikdy nesmíří.
