Článek
Letos na jaře jsem si myslel, že jsem ten nejšťastnější chlap na světě. S přítelkyní Janou, se kterou jsme spolu čtyři roky, jsme se dozvěděli, že čekáme miminko. A aby toho nebylo málo, podařilo se mi koupit malý domek za městem, který jsem chtěl pro naši novou rodinu opravit. Všechno se zdálo být dokonalé. A pak se do našeho rodného města vrátila Adéla, Janina nejlepší kamarádka z dětství. A od té doby se náš život proměnil v peklo.
Nikdy jsem Adélu neměl moc v lásce. Vždycky mi přišla jako člověk, který se vyžívá v dramatu a problémech. Ale respektoval jsem ji, protože byla pro Janu důležitá. Jenže její návrat změnil všechno. Jana byla kvůli těhotenství a hormonům vždy trochu nejistá, a Adéla toho začala neuvěřitelně zneužívat. Místo aby ji uklidňovala, zasévala do ní semínka pochybností a podezření.
Pracuji na stavbě a po práci si přivydělávám jako osobní trenér ve fitku. Jsem tedy v kontaktu se spoustou lidí, včetně žen. Nikdy to nebyl problém. Jana mi vždycky věřila. Ale Adéla jí začala našeptávat do ucha jedovaté řeči. „Jsi si jistá, že je v práci? Co když je s nějakou jinou? Ty holky ve fitku jsou všechny mladé a hubené, musíš si na něj dávat pozor.“
Její slova padla na úrodnou půdu. Z mé milující a důvěřivé přítelkyně se stala paranoidní stíhačka. Náš vztah byl vždy postaven na důvěře. Nikdy jsme si nelezli do mobilů, považovali jsme to za znak nezdravého vztahu. Najednou ale Jana začala vyžadovat, abych jí každý večer ukazoval svůj telefon.
Zpočátku jsem to dělal. Chtěl jsem ji uklidnit. Neměl jsem co skrývat. Ale bylo to ponižující. Každý večer seděla a projížděla mé zprávy, mé hovory, mé fotky. Samozřejmě nikdy nic nenašla. Ale druhý den to začalo nanovo. Snažil jsem se jí vysvětlit, jak moc mě to zraňuje. Prosil jsem ji, ať omezí styky s Adélou, že jí jen ubližuje. Ale neposlouchala mě.
Před dvěma týdny mi došla trpělivost. Zase přišla s tím, že chce vidět můj mobil. Podíval jsem se na ni a s naprostou vážností jsem jí řekl: „Dobře. Ale tohle je naposledy. Dám ti ultimátum. Teď se mi naposledy podíváš do mobilu. A pokud tam, jako vždycky, nic nenajdeš, slíbíš mi dvě věci. Že začneš chodit na terapii, abychom to vyřešili, a že omezíš kontakt s Adélou.“
Souhlasila. Vzala si můj telefon a asi půl hodiny ho projížděla. A samozřejmě, jako vždycky, nenašla vůbec nic. Vrátila mi ho a já jsem se na ni podíval s nadějí. „Tak co, platí naše dohoda?“ zeptal jsem se. Jen pokrčila rameny. „Já žádnou terapii nepotřebuju,“ řekla. „A Adéla je moje nejlepší kamarádka.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Pochopil jsem, že je konec. Že jí víc záleží na jejích paranoidních představách a na slovech její kamarádky než na mně a na našem vztahu. Ještě ten večer jsem si sbalil tašku a odešel jsem k kamarádovi.
Bydlíme teď odděleně. Já přespávám u kamaráda a čekám, až se dokončí rekonstrukce toho domu, který jsem koupil pro nás. Teď už vím, že se do něj nastěhuji sám. Jana mi neustále volá a prosí mě, ať se vrátím. Ale já nemůžu.
Bolí to. Bolí to tak, že se to nedá popsat. Miluji ji a těším se na naše dítě. Ale nemůžu přivést dítě na svět do domova, kde není důvěra. Do domova, kde bych byl neustále pod podezřením. Je mi strašně líto, že bude pravděpodobně muset jít bydlet ke své matce, kde není moc místa. Ale já jsem jí tu šanci dal. A ona si vybrala.
Rozhodla se věřit jedovatým řečem své kamarádky místo muži, se kterým čeká dítě. A to je zrada, přes kterou se nedokážu přenést. Doufám, že jednoho dne pochopí, co ztratila. Ale já už na to čekat nemůžu. Musím začít myslet na sebe a na budoucnost svého dítěte. I kdyby to měla být budoucnost bez ní.
