Článek
Naší holčičce byla ve dvou letech diagnostikována alopecie. Pro ty, co nevědí, je to autoimunitní onemocnění, při kterém tělo útočí na vlastní vlasové folikuly. Vlasy, které vypadnou, už většinou nedorostou. U naší Aničky se to zatím projevuje jen na hlavě, ale i tak už má na temeni velké, úplně lysé mapy. Léčba je riskantní, a tak jsme se s manželkou Jitkou dohodli, že dokud je tak malá, nebudeme ji podstupovat.
Čím je starší, tím víc si svůj stav samozřejmě uvědomuje. Trhá mi to srdce, když ji vidím, jak si v Plzni na zahradě hraje se svými sestřenicemi, které mají všechny vlasy jako princezny, a pak za mnou přijde a zašeptá: „Tati, já chci taky takové vlásky.“
Když jsme na hřišti, děti, které ji neznají, se jí vždycky ptají. „Proč nemáš vlásky?“ Anička jim jako robot odříká poučku, kterou ji naučila maminka: „Mám nemoc, která se jmenuje alopecie.“ Pak sklopí oči a po zbytek odpoledne je zakřiknutá. Ten oheň v jejích očích prostě zhasne.
Doma má panenku, kterou miluje. Ta panenka má několik různých paruk a Anička jí je neustále mění. Sleduju ji, jak se jí při tom rozzáří tvář, a je mi do pláče.
Bojím se, že Jitka, moje žena, nestaví pocity naší dcery na první místo. Zpočátku jsem s jejím přístupem souhlasil. Chtěla, aby se Anička milovala taková, jaká je. Aby byla silná a sebevědomá. Ale teď vidím, že to nefunguje.
Jitka nedávno na Facebooku sdílela příspěvek o měsíci povědomí o alopecii. Byly tam i fotky Aniččiných lysin. Byla na to pyšná. A pak ty fotky ukázala naší dceři.
Anička zesmutněla. Sahala si na zadní část hlavy, kde je to nejhorší, a pak se tichým hláskem zeptala: „Mami, můžu dostat taky paruku? Jako má moje panenka?“
Jitčina odpověď byla rychlá, tvrdá a definitivní. „V žádném případě, Aničko. Víš přece, že jsi stejně krásná jako všichni ostatní a žádnou paruku nepotřebuješ.“
Ano, je to pravda. Naše dcera je to nejkrásnější stvoření na světě. Ale já chci, aby se tak i CÍTILA. A pokud jí má k tomu pocitu pomoct paruka, čepice nebo třeba pirátský šátek, tak jí ho chci proboha dopřát.
Můj pohled na věc se změnil, protože se změnila Anička. Ona sama přišla s tím, že se necítí dobře. Ona sama požádala o pomoc. Ignorovat to mi přijde kruté.
Děti dokážou být zlé. A já mám strach, že Anička bude dříve či později terčem šikany. A je mi jedno, jestli má nemoc, nebo ne. Chci ji chránit.
Jitka si myslí, že nejlepší je to úplně ignorovat. Já si myslím, že nejlepší je naslouchat našemu dítěti.
Jak jí to mám ale vysvětlit? Jak mám přistoupit k ženě, kterou miluju, a říct jí, že její výchovná metoda, její dobře míněná snaha, naši dceru bolí? Že ve snaze vybudovat jí sebevědomí do budoucna jí ničí štěstí v přítomnosti?
Řešíte se svým partnerem zásadní neshody ve výchově, které se dotýkají štěstí vašeho dítěte? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pohled zvenčí může otevřít oči.
