Článek
Byla to sobota, svítilo slunce a my jsme byli na každoroční grilovačce u tchána na chatě. Vůně masa se mísila se smíchem dětí, které pobíhaly po zahradě. Dokonalá rodinná idylka. Pak ale přišla Eva, moje žena, s tím, že musím okamžitě dojet do večerky v sousední vesnici pro nanuky Míša, protože děti je chtějí.
„Měl jsem v sobě pár piv, nepojedu,“ řekl jsem jí klidně. „Nebudu řídit.“
Moje sestra Petra, která stála vedle ní, se do toho vložila. „Prosím tě, neblázni, je to jen kousek. Děti budou mít radost.“
Stál jsem si na svém. „Ne. Jestli chtějí zmrzlinu, ať dojede někdo, kdo nepil. Já za volant nesednu.“
Eva se na mě podívala s neskrývaným opovržením. „Ty jsi takovej sobec…“ procedila mezi zuby. A pak to přišlo. Prásk! Její dlaň mi přistála na tváři. Ta facka nebyla jen symbolická, byla to rána, která mi otočila hlavu a zanechala v uších pískot.
Na vteřinu se rozhostilo ticho. Všichni ztuhli. Viděl jsem šok v očích mé sestry, který se ale rychle změnil v pobavený úšklebek. Pak se nervózně zasmál můj švagr. A potom se lavina smíchu protrhla naplno. Smáli se všichni.
Možná to byl jen trapný smích, aby se zakrylo to hrozné ticho. Ale mně to tak nepřipadalo. Cítil jsem jejich pohledy. Bylo to, jako by se smáli tomu nejlepšímu vtipu na světě. A tím vtipem jsem byl já.
Otočil jsem se a beze slova odkráčel na druhý konec zahrady, k lesu. Ale ten smích mě pronásledoval.
Nebyla to první facka. Zdá se mi to jako věčnost, co byla Eva tou úžasnou ženou, do které jsem se zamiloval a ve dvaceti pěti si ji vzal. První problémy začaly asi dva roky po svatbě. Nejdřív to byly jen občasné výbuchy vzteku, facka, po které následovaly hodiny pláče a omluv. Vždycky jsem jí odpustil.
Postupně se to ale stupňovalo. Začala rozbíjet věci. Talíře lítaly vzduchem, křičela na mě kvůli maličkostem. Pak přišly rány. Kopance, když jsem se snažil odejít z místnosti, rány pěstí do zad, když jsem se k ní otočil zády.
Nevím, jak se to dostalo tak daleko. Připadám si jako v pasti. Kdo by mi proboha věřil? Kdo by uvěřil, že tahle krásná, usměvavá máma našich dětí je schopná takové agrese? Někdy mám pocit, že se mi to všechno jen zdá, že se snad zblázním.
Ale teď už to vím jistě. Nezbláznil jsem se. Oni to viděli. Všichni to viděli. A je jim to jedno.
Je to k smíchu. Já jsem k smíchu. Podívejte se na něj, na toho chudáka, co dostal facku od manželky. To je k popukání, že?
Chci zmizet. Prostě se sebrat a jít tak dlouho, dokud na všechno nezapomenu. Ale nemůžu. Ne kvůli dětem.
Sedím tady na pařezu, poslouchám ten veselý hluk z oslavy a přemýšlím. Dá se z něčeho takového vůbec dostat? Přál bych si vrátit čas a zastavit ho v době, kdy jsme byli šťastní. Než se z naší lásky stala tahle noční můra.
Prošli jste si něčím podobným a chcete se o svůj příběh podělit? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Váš příběh může pomoci ostatním, kteří se cítí stejně ztracení.
