Článek
Máme s rodinou malou chatku v jedné osadě u Slapech. Je to tam úžasné. Děti mohou celý den běhat venku s kamarády, jezdit na kole, koupat se v jezeře a já se o ně nemusím bát. Je to takový malý ráj, kde se všichni znají a panuje tam klid. Tedy, většinou. O prodlouženém víkendu na začátku července se ten klid ale pokusil narušit jeden arogantní pán, který si myslel, že je mistr světa.
Protože byl svátek, bylo v osadě mnohem víc lidí než obvykle. Spousta chatařů měla na návštěvě své známé. Uprostřed naší malé slepé uličky máme travnatý plácek, kde si děti hrají a my dospělí si tam občas zahrajeme petanque. Je to místo určené pro zábavu, ne pro parkování. Přesto si tam jeden z hostů, který přijel za sousedy, drze zaparkoval své auto.
Neřešili jsme to, nechtěli jsme si kazit sváteční náladu. Odpoledne si můj syn s kamarádem házel s míčem. A jak to tak bývá, jeden hod se nepovedl. Míč se odrazil a s tichým „pinknutím“ dopadl na kapotu toho špatně zaparkovaného auta. Nic se nestalo, byl to jen lehký pěnový míč. Ale majitel auta, který to zřejmě sledoval z okna, okamžitě vyletěl ven.
Začal na ty dva malé kluky neuvěřitelně křičet. Byl sprostý a agresivní. Okamžitě jsme k němu s otcem toho druhého chlapce přiběhli, abychom situaci uklidnili. Samozřejmě jsme byli připraveni zaplatit jakoukoliv škodu, kterou by míč způsobil. Ale ten pán měl úplně jiné plány.
Začal nám na svém autě ukazovat spoustu starých promáčklin, velký škrábanec přes celé dveře a dokonce i prasklinu na předním skle. A tvrdil, že tohle všechno způsobily naše děti tím jedním hodem měkkého míče. Bylo to naprosto absurdní. Bylo jasné, že se z nás jen snaží vytřískat peníze na opravu svého starého auta.
Snažil jsem se s ním mluvit rozumně. Řekl jsem mu, že je mi líto, že míč trefil jeho auto, ale že je naprosto nemožné, aby způsobil takovou škodu. Ale on si jel svou. Hádali jsme se tam asi deset minut a on byl stále agresivnější. Viděl, že mu na jeho hloupou lež neskočíme, a tak se rozhodl vytáhnout tu nejtěžší zbraň.
„Jestli mi okamžitě nezaplatíte za všechny tyhle opravy, tak zavolám správce kempu, ať si to s vámi vyřídí!“ vyhrožoval a tvářil se přitom vítězoslavně. V tu chvíli jsem se musel začít usmívat. Vůbec netušil, jakou obrovskou chybu právě udělal.
„Ano, prosím,“ řekl jsem mu s co největším klidem. „To je skvělý nápad. Zavolejte ho.“ Zůstal na mě chvíli zmateně zírat, ale pak opravdu vytáhl telefon a zavolal správci. Čekal jsem na ten okamžik s obrovským potěšením.
Asi za pět minut dorazil správce, starší, přísný pán, kterého tu všichni respektují. Majitel auta na něj okamžitě spustil svou pohádku o tom, jak mu naše nevychované děti zničily auto a jak my to odmítáme zaplatit. Správce ho chvíli poslouchal, ale pak se jeho pohled přesunul z auta na místo, kde stálo.
Podíval se na auto, pak na velkou ceduli na začátku našeho plácku, kde je jasně napsáno „ZÁKAZ PARKOVÁNÍ – PROSTOR PRO HRY DĚTÍ“. A pak se znovu podíval na toho arogantního pána. „Pane,“ řekl ledovým hlasem. „Vy tady stojíte v zákazu parkování. Na místě, kde si hrají děti.“
Ten muž zrudl. „No a co?“ koktal. „Ale jeho auto tady nemá co dělat,“ pokračoval správce a otočil se na mě. „Kdyby pán dodržoval pravidla a zaparkoval na vyhrazeném parkovišti, nic z toho by se nestalo. Je to jeho vlastní chyba.“ A pak se znovu otočil k majiteli auta.
„Navíc jste mi sám řekl, že tu takhle stojíte už dva dny,“ dodal správce a vytáhl si z kapsy bloček. „Takže tady máte pokutu za porušení pravidel kempu. A okamžitě si to auto přeparkujte, nebo ho nechám odtáhnout na vaše náklady.“
Ten muž stál jako opařený. Z rudé barvy přešel do fialové. Beze slova si vzal pokutu, sedl do auta a s pískajícími pneumatikami odjel pryč. Už jsme o něm po zbytek víkendu neslyšeli ani slovo.
S druhým tátou jsme se na sebe jen podívali a vybuchli jsme smíchy. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Děti se vrátily ke hře a my jsme si konečně mohli v klidu dát to zasloužené pivo. A ten arogantní pán? Ten dostal lekci, na kterou doufám nikdy nezapomene.
