Článek
Byla jsem šťastná za ni, ale zároveň jsem v sobě cítila lehký stín. Můj vztah s Davidem, se kterým jsem tam byla, se už delší dobu nacházel v jakémsi pohodlném, ale ubíjejícím stereotypu. Byli jsme spolu pět let, milovali jsme se, ale ta jiskra, ta energie, která vás nutí dělat bláznivé věci, se někam vytratila.
David, jako typický introvert, společenské akce tohoto typu upřímně nesnášel. Vydržel zdvořilostní konverzace s příbuznými, snědl večeři, dal si se mnou povinný tanec a kolem půlnoci prohlásil, že ho „strašně bolí hlava z té hlasité hudby“ a že si jde lehnout do našeho hotelového pokoje, který byl naštěstí jen pár kroků od hlavní budovy. Nezazlívala jsem mu to, znám ho. Políbila jsem ho, popřála mu dobrou noc a zůstala sama.
A v tu chvíli se něco změnilo. Najednou jsem se cítila volná. Nebyla jsem přítelkyně, která se musí ohlížet na partnera, ale jen Klára. Holka, která miluje tanec a chce si užít večer. Dala jsem si sklenku vína a vrátila se na parket. A tam byl on. Martin, svědek ženicha. Celý den jsme se kolem sebe míjeli, párkrát se naše pohledy střetly, ale nic víc. Byl to ten typ muže, který je přirozeným středem pozornosti, aniž by se o to snažil. Vysoký, charismatický, s úsměvem, který odzbrojoval.
Když kapela začala hrát nějaký starý rock'n'rollový hit, stál kousek ode mě a jen tak si podupával do rytmu. Podívala jsem se na něj a usmála se. Udělal krok mým směrem. „Slečna se nudí, když jí partner utekl spát?“ zeptal se s jiskrou v oku. „Slečna se rozhodla, že se nudit nebude,“ odpověděla jsem a on se zasmál. „V tom případě vás nesmím nechat stát v koutě,“ řekl a vzal mě na parket. A pak už to jelo. Byli jsme jako dva magnety. Protančili jsme spolu zbytek noci.
Nebyl to jen tanec. Byla to konverzace, která plynula tak přirozeně, jako bychom se znali odjakživa. Mluvili jsme o snech, o cestování, o strachu z toho, že nám život proteče mezi prsty. On mi vyprávěl o své práci architekta, o tom, jak miluje tvořit nové věci. Já jemu o své frustraci z korporátní práce. Nebyl to ten typický svatební flirt plný dvojsmyslů. Bylo to hluboké, lidské spojení. Cítila jsem se viděná a slyšená tak, jako už dlouho ne.
Když kapela dohrála poslední píseň a hosté se začali rozcházet, bylo už téměř svítání. Vzduch byl chladný a svěží. „Doprovodím tě,“ nabídl se Martin. Šli jsme mlčky po kamenné cestičce k hotelu. Cítila jsem napětí, tu elektřinu, která mezi námi visela ve vzduchu. U dveří mého pokoje jsme se zastavili. Podíval se na mě tak intenzivně, že se mi podlomila kolena. Věděla jsem, že stačí jedno moje gesto, jeden pohled, a stane se něco, co by všechno změnilo. Moje srdce bušilo jako o závod. Čekala jsem, co udělá.
On se jen lehce usmál, naklonil se ke mně a místo polibku, který jsem čekala a kterého jsem se zároveň děsila, mě jen jemně políbil na tvář. „Byl to nejlepší večer, Kláro. Děkuji,“ zašeptal. V jeho hlase nebyla žádná falešná naděje, jen upřímné poděkování za krásný moment. Pak se otočil a odešel do tmy.
Zůstala jsem stát u dveří a dívala se za ním. Cítila jsem směs zklamání a obrovské úlevy. Potichu jsem vešla do pokoje. David spokojeně chrápal, v místnosti byl vydýchaný vzduch. Podívala jsem se na něj, na muže, se kterým sdílím život, a necítila jsem žádnou vinu. Jen zvláštní, tichý smutek.
Ten večer se nic nestalo. A zároveň se stalo všechno. Nikdy jsem to Davidovi neřekla a nikdy se to nedozví. Zůstane to navždy jen mým malým, sladkým tajemstvím. Vzpomínkou na jednu magickou noc, kdy jsem na chvíli nebyla jen něčí přítelkyně, ale jen sama sebou. A na muže, který mi svým respektem a gentlemanským gestem dal mnohem víc než jakýmkoliv polibkem – dal mi vzpomínku, která nebolí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
