Článek
Jako dospělá, světaznalá žena. Vyzbrojená průvodcem, pár frázemi ve francouzštině a neochvějným přesvědčením, že nás nemůže nic zaskočit, jsem byla připravená dobýt město světel.
První Cítila jsem se dva dny byly úžasné. Chodily jsme po památkách, jedly croissanty, pily levné víno u Seiny a fotily se u Eiffelovky. Cítila jsem se neporazitelná. Třetí den jsme se rozhodly prozkoumat pařížské metro. A tehdy začalo naše dobrodružství, které mě naučilo víc o pokoře než celé pětileté studium na vysoké škole.
Pařížské metro není jako to pražské. Není to přehledný systém tří linek. Je to chaotický, spletitý organismus. Labyrint chodeb, schodišť a tunelů, kde se kříží šestnáct linek označených čísly a další linky RER označené písmeny. Značení je občas matoucí, davy lidí vás unášejí jako řeka a v podzemí je dusno a horko.
Naším cílem bylo dostat se z Latinské čtvrti, kde jsme obdivovaly Sorbonnu, zpátky na náš kopec, na Montmartre. Podle mapy to vypadalo jednoduše. Nasednout na linku 4, na stanici Barbès – Rochechouart přestoupit na linku 2. Jednoduché, že? Ne tak docela. Podařilo se nám sice najít správnou linku, ale ve zmatku a tlačenici jsme nastoupily do vlaku jedoucího na opačnou stranu.
Když jsme po několika stanicích zjistily náš omyl, vystoupily jsme. Byly jsme na nějaké stanici s neznámým jménem na jihu Paříže. Snažily jsme se zorientovat a najít správný směr zpět. Přestupovaly jsme, následovaly šipky, které nás zavedly do nekonečných chodeb, a po další půlhodině bloudění jsme se ocitly na úplně jiné lince, v úplně jiné části města. Baterie v našich telefonech klesly pod dvacet procent. Začínala jsem panikařit.
„Evi, my jsme úplně ztracené,“ zašeptala jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Všude kolem nás byli cizí lidé, mluvící jazykem, kterému jsme nerozuměly, a já jsem si najednou připadala neuvěřitelně malá a zranitelná. V ten moment naprostého zoufalství jsem udělala to, co člověk v krizi často dělá. Zavolala jsem domů. Ne mámě, ta by panikařila se mnou. Zavolala jsem babičce do Brna. Nepotřebovala jsem radu, jak se dostat ven. Potřebovala jsem jen slyšet její klidný, známý hlas.
„Ahoj babi, tady Klára,“ vydechla jsem do telefonu. „Ahoj, Klárinko! Tak co, jaká je Paříž? Doufám, že moc neutrácíš a dáváš si na sebe pozor!“ spustila babička vesele. „Babi, je to skvělý, ale teď máme problém,“ řekla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl tak hystericky, jak jsem se cítila. „My jsme se s Evou ztratily v metru. Nevíme, kde jsme, a je to tady hrozný chaos.“
Čekala jsem uklidňující slova. Něco jako: „To nic, holky, to zvládnete, zeptejte se někoho.“ Místo toho se moje babička, praktická žena z Brna, jejíž svět byl definován zónami 100 a 101, okamžitě přepnula do režimu řešení problému. „A máte lístek, děvčata?“ zeptala se věcně. „Ano, babi, máme celodenní,“ odpověděla jsem. „No dobře. A na kolik zón ho máte?“ pokračovala a já jsem nechápala. „Babi, tady nejsou zóny jako u nás v Brně,“ snažila jsem se jí vysvětlit.
Na druhém konci linky nastalo ticho. Pak se ozval její nechápavý hlas. „Jak to, že nemají zóny? To je přece nesmysl. Každý slušný město má zóny. To je základ. Podívej se pořádně na ten lístek, jestli to tam není napsaný malým písmem.“ „Babi, vážně, není. Je to prostě jeden lístek na celou Paříž,“ opakovala jsem a cítila jsem, jak se moje panika mísí s absurdním humorem.
„No to je divný,“ trvala na svém babička. „Vždyť je to logický. Brno má zóny, Praha má pásma, to přece musí mít i ta Paříž. Poslouchej mě dobře. Určitě jste přejely do nějaké třetí zóny, a tam už vám ten lístek neplatí. To bude ten problém. Proto se vám zavřely ty turnikety. Musíte najít automat a koupit si ten správný lístek. A zeptejte se, jestli nemají nějaký přestupní na všechny zóny, jako u nás ta šalinkarta.“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že turnikety se nám nezavřely a že problém není v lístku, ale v tom, že nevíme, ve kterém vlaku sedíme. Bylo to marné. Babiččina mysl nedokázala akceptovat existenci dopravního systému bez zón. Bylo to pro ni stejně nepředstavitelné jako svět bez nedělního oběda.
„Tak se tam zeptejte nějakého toho průvodčího, kde se dá koupit ten lístek na všechny zóny, a ať vám ukáže na mapě, kde je ta první zóna. Tam se musíte vrátit,“ uzavřela naši debatu s neotřesitelnou logikou. „A hlavně si na sebe dávejte pozor. A pozdravuj Evu.“ Zavěsila.
Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a dívala se na Evu. Ta na mě zírala s vykulenýma očima. A pak jsme obě vybuchly smíchy. Smály jsme se tak, až nám tekly slzy. Stály jsme uprostřed neznámé, hlučné stanice pařížského metra, úplně ztracené, ale ta absurdita toho rozhovoru naprosto rozbila naši paniku.
Nakonec jsme se samozřejmě z metra dostaly. Zeptaly jsme se nějaké mladé slečny, která nám ochotně ukázala cestu. Na Montmartre jsme dorazily o dvě hodiny později, unavené, ale se skvělou historkou. Ten telefonát byl ten nejméně nápomocný a zároveň ten nejlepší, jaký jsem v životě zažila. Nedal mi žádnou praktickou radu, ale vrátil mě na zem. Připomněl mi ten jednoduchý, logický a bezpečný svět mé babičky, kde všechno má svůj řád a kde se každý problém dá vyřešit správným typem jízdenky. A já jsem si slíbila, že až se vrátím, přivezu babičce jako suvenýr mapu pařížského metra. Aby na vlastní oči viděla, že některá města prostě nejsou tak dobře zorganizovaná jako její milované Brno.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
