Článek
Stalo se to před šesti dny. Šla jsem se projít do lesoparku za naším sídlištěm, k malému potoku, kam ráda chodím. Všimla jsem si, že za mnou jde parta kluků, ale nepřikládala jsem tomu váhu. Pak mě ale obstoupili. Začali na mě sahat, osahávat mě, smáli se. Vlepili mi facku a jeden z nich zasyčel: „Znásilníme tě.“ Začali mi rvát bundu z těla.
Křičela jsem. Naštěstí šel kolem manželský pár, který je okřikl a oni utekli. Odvedli mě domů a já okamžitě zavolala policii. Všechno jsem nahlásila. Policisté mi potvrdili, že se jednalo o sexuální napadení, protože na mě sahali bez mého souhlasu.
Myslela jsem, že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde podpora od rodiny, od mámy. Místo toho začalo peklo číslo dvě.
Dva dny po útoku mě matka donutila jít s ní na procházku. Schválně jsme šly blízko toho parku. Začala jsem panikařit. Srdce mi bušilo, nemohla jsem dýchat. Bála jsem se, že se to stane znovu.
„Přestaň být dramatická,“ řekla mi chladně. „Musíš se přes to prostě přenést a žít dál.“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že to nejde. Že se nemůžu „přenést“ přes něco takového za necelé dva dny. Že se bojím.
Neuvěřitelně se naštvala. Začala na mě křičet, že si vymýšlím. Že se mi vlastně nic nestalo a že to žádné sexuální napadení nebylo. I když jsem jí opakovala, co mi řekla policie, vůbec mě neposlouchala.
Do hádky se vložil i táta. Nejdřív se snažil mámu uklidnit, ale nakonec se přidal na její stranu. Prý bych opravdu měla „jít dál“.
Od té doby se mnou skoro nemluví. Jsou to tři dny ticha. Tři dny, kdy chodím po bytě jako duch a moji vlastní rodiče mě ignorují. Prý se se mnou nebudou bavit, dokud se „přes to nepřenesu“.
Máma jako argument používá i to, že ty kluky policie dopadla a jsou ve vazbě. „Už ti nemůžou ublížit, tak co řešíš?“ opakuje pořád dokola.
Jako by nechápala, že ty největší rány nejsou vidět. Že ten strach a ponížení mám v sobě.
Prosila jsem ji, aby mě nechala jít k psychologovi. Abych si mohla s někým promluvit, kdo mi pomůže. Odmítla to. Prý z toho nebudeme dělat vědu. Mám prostě „zatnout zuby a vydržet to“.
Jsem v pasti. V domě s lidmi, kteří by mě měli chránit, ale místo toho mě trestají za moji vlastní bolest. Cítím se tak neuvěřitelně sama. Nevím, co mám dělat. Jak jim mám vysvětlit, že se zlomená duše nehojí stejně rychle jako modřina?
Procházíte si něčím podobným? Nebojte se říct si o pomoc. Můžete se obrátit na Linku bezpečí nebo napsat svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste na to sami.
