Článek
Před mnoha lety, ještě jako studentka, jsem si přivydělávala v malé prodejně mobilních telefonů. Byla to ta doba, kdy se ještě platilo za každou odeslanou SMS zprávu a většina lidí měla smlouvu na dva roky. Naše prodejna nebyla hlavní pobočkou operátora, byli jsme jen malá partnerská prodejna. To znamená, že jsme mohli prodávat telefony a řešit drobné opravy, ale neměli jsme vůbec žádný přístup k účtům zákazníků nebo k vracení peněz. A přesně to se stalo jádrem jednoho z nejabsurdnějších zážitků mého života.
Jednoho odpoledne se do naší prodejny vřítil starší, rozzuřený pán. Vypadal, jako by se chystal někoho zabít. V ruce mával papírovým vyúčtováním a křičel už ode dveří. „Co to má znamenat?!“ řval a praštil tím papírem o pult. „Vy mi tady účtujete nějaké nesmysly!“ Byla jsem v obchodě sama a jeho agresivita mě trochu vyděsila.
Snažila jsem se ho uklidnit a zeptala jsem se, v čem je problém. Ukázal mi prstem na jednu položku na účtu. Byla to částka pět korun za jednu odeslanou SMS zprávu. Zůstala jsem na něj jen zírat. Ten člověk tady dělal scénu jako na lesy kvůli pěti korunám. Pět korun! Pravděpodobně to byla jen nějaká informační zpráva od operátora, třeba upozornění na vyúčtování.
Slušně a trpělivě jsem se mu snažila vysvětlit, že my s tím bohužel nemůžeme nic dělat. Že nejsme hlavní pobočka a nemáme přístup k jeho účtu. Řekla jsem mu, že musí zavolat na zákaznickou linku nebo zajít do velkého centra v centru města a že mu tam určitě pomohou. Ale on nechtěl slyšet.
Jeho hněv se otočil proti mně. „To je mi úplně jedno!“ křičel. „Vy jste tady od toho, abyste řešila moje problémy! To je neuvěřitelné!“ A pak začal s osobními útoky. „Vy mladí jste všichni stejní! Jenom byste si celý den psali ty svoje stupidní esemesky! Ale já se nenechám okrádat! Já za žádné textovky platit nebudu!“
Nadával mi, že jsem jen hloupá holka, která ničemu nerozumí. Stála jsem tam, poslouchala jeho urážky a cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. Ten člověk si na mně, na mladé holce za pultem, jen vyléval svou zlost a frustraci. Vůbec mu nešlo o těch pět korun. Chtěl jen někoho seřvat.
A v tu chvíli se to stalo. Právě jsem se vrátila z vedlejší večerky, kde jsem si koupila svačinu. Platila jsem hotově a drobné, co mi vrátili, jsem si jen tak hodila do kapsy u kalhot. Jak tam ten pán stál a dál na mě křičel, ucítila jsem v kapse chladivý dotek mincí. A v hlavě mi bleskl geniální, drzý nápad.
Počkala jsem, až se na chvíli nadechne uprostřed svého monologu, a s tím nejsladším a nejochotnějším úsměvem jsem ho přerušila. „Víte co, pane?“ řekla jsem. „Máte pravdu. Je to naše chyba a já se vám moc omlouvám. Hned to napravíme.“ Sáhla jsem si do kapsy.
On na mě jen překvapeně zíral, zřejmě zaskočený mou náhlou změnou tónu. Já jsem z kapsy slavnostně vytáhla lesklou desetikorunu. S úsměvem jsem ji položila na pult a posunula ji směrem k němu. „Tady to máte,“ řekla jsem sladce. „Vašich pět korun. A pět navíc, jako úroky za vaše potíže.“
V tu chvíli jsem se cítila jako bohyně. Ten pocit byl k nezaplacení. A jeho výraz? Ten byl ještě lepší. Zůstal na tu desetikorunu zírat, jako by to byl nějaký jedovatý pavouk. Jeho tvář zrudla, pak zfialověla. Bylo vidět, jak v něm vře vztek, ale nevěděl, co má říct.
Úplně jsem mu vzala vítr z plachet. Chtěl si stěžovat, chtěl se hádat, chtěl křičet. Ale já jsem jeho „problém“ vyřešila. A tím jsem z něj udělala naprostého hlupáka, který dělá scénu kvůli pár drobným. Po chvíli ticha, kdy jen lapal po dechu, konečně vybuchl.
„O TO TADY PŘECE NEJDE!!!“ zařval z plných plic. Věděla jsem to. Nešlo mu o peníze. Šlo mu o to, mít moc a na někoho si vylít zlost. A já jsem mu tu moc vzala. S posledním naštvaným pohledem praštil tou desetikorunou o pult a uraženě vypochodoval z obchodu.
Zůstala jsem tam stát a smála jsem se na celé kolo. Vzala jsem tu desetikorunu a hodila ji do kasičky na spropitné. Byla to ta nejlepší desetikoruna mého života. A ten pán? Ten, doufám, prožil přesně takový den, jaký si zasloužil.
