Článek
Pracuji v kanceláři, kde je nás asi patnáct. S většinou kolegů vycházím dobře, ale s nikým se moc blízce nepřátelím. Prostě práce je práce. S jednou kolegyní, Jitkou, se občas dáme do řeči u kávovaru, prohodíme pár slov o počasí, ale to je všechno. Nikdy jsme spolu nebyly na obědě, nikdy jsme si nevolaly po práci. Znala jsem ji prostě jen jako kolegyni z vedlejšího stolu. Nikdy by mě nenapadlo, že se právě ona stane hlavní postavou v nejbizarnějším pracovním problému, jaký jsem kdy zažila.
Před pár měsíci se v práci rozkřiklo, že se budu vdávat. Většina kolegů mi gratulovala a popřála hodně štěstí. Jitka ale za mnou jednoho dne přišla s úplně jiným dotazem. Zeptala se mě, kdy přesně svatba bude, a pak, bez jakéhokoliv ostychu, se mě napřímo zeptala: „A jsem taky zvaná?“ Zůstala jsem na ni chvíli zírat, protože mě její otázka naprosto zaskočila.
Snažila jsem se být co nejvíc slušná a diplomatická. Zasmála jsem se a řekla jí: „Ale ne, bude to jen úplně malá svatba. Jen pro rodinu a pár nejbližších přátel.“ Myslela jsem si, že to pochopí a že tím je věc vyřízená. Ale její výraz okamžitě zchladl. Beze slova se otočila a odešla. Od toho dne se se mnou přestala bavit. Říkala jsem si, že je to asi trochu trapná situace, ale že ji to brzy přejde.
O pár dní později mi ale v emailu přistála pozvánka na schůzku. Odesílatelem bylo personální oddělení. Vůbec jsem netušila, o co může jít. Byla jsem nervózní a v hlavě mi běžely tisíce scénářů. Udělala jsem nějakou chybu v práci? Stěžoval si na mě nějaký zákazník? S bušícím srdcem jsem v určený čas zaklepala na dveře kanceláře naší personalistky.
Paní z personálního vypadala stejně zmateně jako já. Řekla mi, že je to trochu neobvyklé, ale že si na mě stěžovala moje kolegyně Jitka. A teď se podržte. Stěžovala si prý na to, že jsem „vyčleňující“ a že tím, že ji jako jedinou z našeho blízkého okolí nepozvu na svatbu, „vytvářím na pracovišti nepřátelské prostředí“.
Zůstala jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. To nemůže myslet vážně. Ona si šla stěžovat na personální, protože jsem si ji dovolila nepozvat na svou vlastní, soukromou svatbu, kterou si platím ze svých vlastních peněz? Bylo to tak absurdní, že jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet.
Musela jsem tedy sedět na schůzce s personalistkou a vysvětlovat jí, že nejsem povinna zvát na svou svatbu kolegy, se kterými se sotva znám. Že je to osobní událost, která nemá absolutně nic společného s prací. Že můj seznam hostů neurčuje firemní politika, ale moje vlastní city a vztahy.
Bylo vidět, že paní z personálního je to celé stejně trapné jako mně. Chápavě přikyvovala a bylo na ní vidět, že neví, co na to má říct. Nakonec jen řekla: „Dobře, Veroniko, děkuji za vysvětlení. Tímto považuji celou věc za uzavřenou.“ Schůzka netrvala ani deset minut.
Myslela jsem si, že tím to skončí. Ale Jitka se rozhodla, že mi ze života v práci udělá peklo. Od té doby se chová nesnesitelně. Pokaždé, když projdu kolem jejího stolu, sjede mě jedovatým pohledem. Když mluvím s ostatními kolegy, schválně pronáší hlasité, sarkastické poznámky, jako třeba: „Někdo je dneska ale hrozně společenský a všechny zahrnuje do kolektivu.“
Je to neuvěřitelné. Stále nechápu, co si myslela, že se stane. Že mi personální nařídí, abych jí poslala svatební oznámení? Že mi dají výpověď, protože můj seznam hostů neodpovídá firemním hodnotám inkluze? Její pocit, že se celý svět musí točit jen kolem ní, je naprosto fascinující.
Celá ta zkušenost mi jen potvrdila, že někteří lidé si opravdu myslí, že jsou hlavní postavou v životech všech ostatních. A běda, když zjistí, že v tom vašem příběhu hrají jen bezvýznamnou, vedlejší roli. Já se teď soustředím na svou svatbu, na svého budoucího manžela a na lidi, které mám opravdu ráda. A jsem vlastně ráda, že jsem Jitku nepozvala. Ušetřila jsem si spoustu nepříjemností.
