Článek
Jsem v naprostém chaosu. Píšu to, protože se potřebuju upnout k něčemu jinému než k té bolesti, která mi svírá hrudník. V sobotu to udělal. Můj manžel, otec mého dvouletého syna, spáchal sebevraždu.
V hlavě mám jedinou jasnou myšlenku. Můj syn se nikdy nesmí dozvědět, že si táta vzal život sám. Nikdy. Možná, až mu bude třicet a bude mít vlastní rodinu. Možná. Ale teď vím, že ho musím před touhle pravdou chránit.
Jemu jsou teprve dva roky. Nechápe to. Není smutný, jen zmatený.
„Chci, aby tu byl táta,“ řekne mi z ničeho nic, když si hrajeme s autíčky.
„Tatínek je v práci,“ odpovídá si sám, když vidí, že se mi do očí derou slzy.
Vím, že to všechno cítí. Cítí ten smutek, který visí v našem bytě jako těžký, neprostupný mrak.
A já nevím, co mám dělat.
Můj největší strach je, že na svého tátu zapomene. Že si nebude pamatovat jeho tvář, jeho úsměv, jeho hlas.
Moje matka mi řekla, že je špatný nápad mu neustále ukazovat fotky. Že mu to jen bude připomínat, co ztratil, a bude to pro něj těžší.
Ale já mám pocit, že když to neudělám, jako bych ho vymazala. A to nechci.
Dnes ráno jsem to nevydržela. Sedli jsme si spolu na gauč a vytáhla jsem staré fotoalbum. Prohlíželi jsme si stránku po stránce. A můj malý chlapeček se usmíval. Ukazoval prstíkem na fotky a radostně volal: „Táta! Táta!“
V tu chvíli mi připadalo, že dělám správnou věc. Že vidět tátovu tvář mu přináší radost, ne bolest.
Ale co já vím? Jsem tak zmatená. Chci být pro svého broučka silná. Chci, aby se cítil milovaný a šťastný. Chci pro něj udělat to nejlepší. Ale vůbec netuším, co to je.
Dnes odpoledne jdu poprvé k psycholožce. Ale to je až za pár hodin. Potřebovala jsem to ze sebe dostat teď. Potřebovala jsem se zeptat, i když jen do prázdna.
Dělám správnou vět, když chci, aby můj syn znal tvář svého otce, i když už ho nikdy neobejme?
Procházíte si ztrátou, se kterou se učíte žít, a zároveň se snažíte být oporou pro své děti? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše slova mohou být světlem pro někoho, kdo je ve tmě.
