Článek
Nějakou dobu jsem pracovala jako asistentka ve správě velkého městského hřbitova. Byla to náročná práce, ale měla jsem ji ráda. Cítila jsem, že dělám něco smysluplného. Pomáhala jsem lidem v nejtěžších chvílích jejich života, kdy se museli postarat o poslední rozloučení se svými blízkými. V naší kanceláři jsem byla já a několik kolegů, kteří měli na starosti přímý styk s pozůstalými.
Moji kolegové byli neustále zaneprázdnění. Seděli hodiny s truchlícími rodinami, procházeli s nimi všechny detaily pohřbu, utěšovali je a pomáhali jim s papírováním. Byly to dlouhé a citově vyčerpávající schůzky. Bylo naprosto nemyslitelné někoho, kdo zrovna pláče nad ztrátou manžela, popohánět nebo mu říct, ať počká, že si musíte něco zařídit.
Proto jsem se jim snažila co nejvíce pomáhat. Když byli na schůzce a zvonil jim telefon, zvedla jsem ho za ně. Viděla jsem na displeji, kdo volá, a mohla jsem vyřídit vzkaz nebo domluvit novou schůzku. Když k nám přišla rodina na domluvený termín a kolega byl ještě zaneprázdněný, otevřela jsem jim zamčené dveře, uvařila jim kávu a poprosila je o chvilku strpení. Fungovali jsme jako skvěle promazaný stroj.
Naši šéfové, dva manažeři, kteří seděli v oddělené kanceláři a o reálném provozu neměli ani ponětí, to ale viděli jinak. V jejich očích jsem nedělala svou práci. Dělala jsem prý práci ostatních. A to bylo podle jejich tabulek a příruček naprosto špatně. Jednoho dne si svolali poradu a tam si mě, přede všemi, podali.
Bylo to neuvěřitelně ponižující. Obvinili mě, že zanedbávám své vlastní úkoly, protože se pletu do práce ostatním. Nařídili mi, že od zítřka mám dělat jen to, co mám v popisu práce. To znamená, že už nesmím zvedat telefony, které nejsou pro mě. Nesmím otevírat dveře rodinám, které jdou za mými kolegy. A nesmím za ně domlouvat žádné schůzky.
Kolegové se mě snažili zastat. Vysvětlovali, že jim obrovsky pomáhám a že bez mé pomoci se jejich práce sesype. Ale šéfové byli neoblomní. „Pravidla jsou pravidla,“ řekli. „Každý se musí starat o to své.“ A já jsem se rozhodla, že je poslechnu. Když chtějí pravidla, budou mít pravidla. Do posledního puntíku.
Druhý den ráno začalo peklo. Kolega seděl na schůzce s rodinou a začal mu zvonit telefon. Podívala jsem se na displej, volal někdo z pohřební služby. Nechala jsem ho zvonit. Zvonil snad dvě minuty, než to volající vzdal. Kolega byl rudý vzteky, ale nemohl přerušit truchlící paní. O chvíli později zvonil telefon znovu. Jiný kolega, jiný hovor. Znovu jsem ho nechala zvonit.
Pak zabzučel zvonek u dveří. Přišla rodina na domluvenou schůzku. Kolegyně, se kterou se měli sejít, zrovna domlouvala detaily pohřbu s jinými pozůstalými. Podle nových pravidel jsem se nesměla zvednout. A tak jsem tam jen seděla a poslouchala, jak ti lidé stojí za zamčenými dveřmi a marně zvoní.
Během pár dní se náš skvěle fungující systém naprosto zhroutil. Telefony zvonily bez odpovědi, lidé čekali za dveřmi a moji kolegové byli stále více ve stresu. Začínali být pozadu s papírováním a dokonce se stalo, že jeden z nich přijel pozdě na smuteční obřad, protože se zdržel na schůzce, kterou mu neměl kdo ukončit. A já? Já jsem jen seděla u stolu a neměla co dělat. A brala za to plat.
Asi po týdnu si mě šéfové znovu zavolali do kanceláře. A byli naštvaní. „Paní Veroniko,“ začal jeden z nich. „Co se to tady děje? Proč nezvedáte telefony? Proč nedomlouváte schůzky?“ Podívala jsem se na ně s naprosto klidným výrazem.
Tiše jsem vytáhla z desek papír. Byl to zápis z té porady z minulého týdne, který nám všem poslali emailem. Položila jsem ho na stůl a prstem jsem ukázala na body, kde bylo jasně napsáno, co všechno dělat nesmím. „Nezlobte se, pánové,“ řekla jsem. „Ale já jen dělám přesně to, co jste mi nařídili.“
Zůstali na ten papír jen zírat s otevřenou pusou. Byli chyceni ve své vlastní pasti. Jejich hloupá pravidla, která měla zavést „pořádek“, způsobila jen chaos a zhoršila služby pro lidi v té nejzranitelnější situaci. Nevěděli, co na to říct. Jen si něco zamumlali a poslali mě zpátky do práce.
V té firmě jsem už dlouho nezůstala. Tohle byla jen jedna z mnoha ukázek jejich neschopnosti a nedostatku lidskosti. Nešlo mi o pomstu. Bylo mi jen smutno z toho, že lidé na vedoucích pozicích dokážou být tak slepí. Chtěla jsem jen pomáhat. Ale v jejich světě byla pomoc lidem zřejmě proti pravidlům.
