Článek
Je středa, 23. července 2025, a já mám zrovna pauzu na oběd. Sedím na lavičce na náměstí Míru, jím sendvič a plním svou dceřinou povinnost: volám mámě. Tenhle rituál probíhá dvakrát týdně a pokaždé je to stejné. Dnes to začalo sporem se sousedkou Dvořákovou o popelnice.
„…a představ si, Verunko, ona mi normálně řekla, že tam ten náš pytel dávat nemáme, přitom je to společný prostor! Tak jsem jí řekla od plic, co si o ní myslím, protože tohle si přece nenechám líbit. A ty rajčata na zahradě, letos je to bída, asi málo sluníčka, loni touhle dobou už jsme měli plný košíky…“
Poslouchám. Přikyvuju do telefonu, i když mě nemůže vidět. Vydávám ty správné zvuky: „Mhm. Aha. No to je hrozný. Fakt?“ Jsem dokonalé publikum. Pasivní houba, která nasává její monolog. Po patnácti minutách podrobného reportu o stavu její zahrady, zdraví a mezilidských vztahů na maloměstě se konečně nadechne. To je moje šance.
„To je pech s těmi rajčaty, mami,“ řeknu rychle. „Hele, a představ si, já mám super novinku. Vede se mi teď jeden velký projekt a šéf mi včera naznačil, že bych mohla vést celé oddělení!“ V mém hlase je nadšení. Jsem na sebe pyšná. Chci to sdílet. Chci slyšet: „To je skvělé, Verunko! Jsem na tebe hrdá!“
Místo toho přijde ticho. A pak slyším, jak se máma v telefonu lehce znuděně zasměje. „Projekt, jo? No, to je hezký. To mi připomíná, jak jsme s tátou dělali ten projekt na novou kůlnu, to bylo tenkrát…“ A už je to tady zase. Můj úspěch, moje radost, můj život – to všechno je jen odrazový můstek, aby se mohla vrátit k tomu jedinému tématu, které ji doopravdy zajímá: k sobě.
A já tam sedím, koušu do toho sendviče, který mi najednou zhořkl v puse, a v hlavě mi křičí ta otázka. Proč? Proč ona může mluvit dvacet minut o shnilých rajčatech, ale mých dvacet vteřin o největším kariérním úspěchu ji unudí k smrti?
V tu chvíli mi to dojde. Pro ni nejsem partner v rozhovoru. Nejsem ani její dcera v pravém slova smyslu. Jsem zrcadlo. Můj jediný účel je odrážet její vlastní obraz. Ukazovat jí, že je důležitá, že její problémy jsou středobodem vesmíru. A cokoliv, co ten obraz narušuje – jako třeba můj vlastní, oddělený život – musí být rychle zameteno stranou.
„Mami, promiň, už mi končí pauza, musím letět,“ přeruším já pro změnu ji. „Aha, tak dobře, tak ahoj,“ řekne a já vím, že si ani nevšimla, že se něco stalo.
Položím telefon a dívám se na lidi kolem. Všichni někam spěchají, žijí své životy. A já se cítím neuvěřitelně sama. Radost z mého úspěchu je pryč. Vyluxovala mi ji do poslední kapky. A zanechala za sebou jen tu starou známou pachuť zjištění, že pro vlastního rodiče jsem jen nezajímavá, nudná kulisa v jeho velkém životním dramatu.
Jste také jen publikem pro monology svých rodičů? Cítíte se neviditelní a nezajímaví, kdykoliv se pokusíte mluvit o sobě? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy nejvíc pomůže vědět, že nejste jediní, kdo touží být vyslechnut.
