Článek
Než začnu, chci říct jednu věc: miluju mazlení. Opravdu. Není nic hezčího, než usínat v objetí ženy, kterou zbožňuju. Problém je, že to, co se děje každý večer v naší ložnici, není mazlení. Je to spíš výslech a zkouška odolnosti, kterou musím podstoupit, abych si zasloužil spánek.
S Terezou jsme spolu dva roky. Přes den je náš vztah skvělý. Říkáme si hezké věci, smějeme se, jsme k sobě pozorní. Ale jakmile večer řeknu tu osudnou větu: „Jsem unavený, půjdeme spát?“, spustí se Rituál.
Rituál má přísná pravidla.
První pravidlo: Musí být rozsvícená lampička. Jakmile zhasnu, okamžitě se naštve.
Druhé pravidlo: Musím být stoprocentně přítomný. Nesmím zívat. Nesmím zavírat oči. Pokud jen na vteřinu vypadám ospale, okamžitě mi to vyčte.
Třetí pravidlo: Musíme si hledět z očí. Žádné tulení se lícem k líci a společné usínání. To je pro ni nepřijatelné.
Čtvrté, a to nejhorší, pravidlo: Musím mluvit. Ale ne jen tak. Nestačí říct „Miluju tě“. Musím na povel generovat spontánní, poetická vyznání. „Vojtí, řekni mi, co se ti na mně dneska nejvíc líbilo,“ zeptá se. Nebo: „Řekni mi, jak jsem ti změnila život.“ A já, naprosto vyčerpaný po celém dni, se snažím ze sebe soukat originální komplimenty, zatímco jediné, po čem toužím, je ticho a tma.
Páté pravidlo: Rituál končí, až když je ONA spokojená. Někdy to trvá patnáct minut. Někdy, když mám špatný den a nejsem dostatečně kreativní, to trvá i hodinu. Až když usoudí, že dostala svou dávku ujištění, milostivě mi dovolí zhasnout.
A co se stane, když se pokusím Rituál porušit? Když řeknu, že jsem opravdu příliš unavený a jestli bychom nemohli jen zhasnout a tulit se?
Nejdřív nasadí své dokonalé psí oči. „Ne! To neříkej!“ zašeptá zraněně. A pokud trvám na svém, spustí se ta nejhorší zbraň. Pláč. Ne ledajaký. Je schopná hystericky plakat i několik hodin v kuse, dokud to nevzdám a nezačnu s Rituálem od začátku.
Připadám si jako její rukojmí.
Tohle vynucené divadlo zabíjí všechnu tu skutečnou, spontánní lásku, kterou k ní cítím přes den. Mám pocit, že nemám žádnou kontrolu nad vlastním spánkem. O tom, kdy konečně zavřu oči, rozhoduje ona.
Jsem já ten špatný, když mi to vadí? Chce toho tolik, nebo já dělám málo? Už ani nevím.
Vím jen to, že takhle dál nemůžu. Miluju ji, ale tohle není zdravé. Není to roztomilá přítulnost, je to citové vydírání a projev nějaké hluboké nejistoty. A pokud chceme, aby náš vztah přežil, musí s tím něco dělat. Potřebuje pomoc, terapii. A já musím konečně najít sílu říct: „Dobrou noc, miláčku,“ a prostě zhasnout. I za cenu potopy.
Máte ve vztahu rituál, který se z láskyplného zvyku změnil v povinnost nebo nátlak? Kde je hranice mezi potřebou blízkosti a citovým vydíráním? Podělte se o svůj pohled na pribehy.kral@seznam.cz.
