Článek
A mým největším triumfem byla vždycky mrkev. Měla jsem speciální odrůdu, která byla neuvěřitelně sladká a šťavnatá. Ta chuť se s tou kupovanou ze supermarketu nedala vůbec srovnat. Celý proces, od zasazení malého semínka až po sklizeň krásných, oranžových kořenů, byl pro mě formou meditace.
Letos se mi obzvlášť dařilo. Záhon s mrkví byl hustý, nať byla vysoká a zdravá. Chodila jsem se na něj dívat každý den a s rostoucí netrpělivostí jsem čekala na ten správný čas sklizně. Těšila jsem se, jak z ní uvařím krémovou polévku, jak ji nastrouhám do salátu a jak si ji jen tak, čerstvě vytaženou ze země a omytou, budu chroupat na sluníčku.
Minulý víkend k nám na návštěvu přijela dcera s mými dvěma vnoučaty – šestiletou Aničkou a čtyřletým Matějem. Bylo krásné počasí a děti si hrály na zahradě. Vzala jsem je k mému záhonku, abych se jim pochlubila. „Podívejte, děti,“ řekla jsem hrdě. „Tohle je naše mrkvička. Brzy ji budeme sklízet.“ Opatrně jsem jednu, ještě malou, vytáhla ze země, omyla ji pod kohoutkem a dala jim ochutnat. Byli nadšení. „Jé, babi, ta je sladká!“ křičeli a dohadovali se, kdo si kousne větší kus.
Nechala jsem je hrát si na zahradě a šla jsem dovnitř připravovat oběd. Z kuchyně jsem na ně viděla. Byli tak hodní, tak zabraní do nějaké své hry. Byla jsem spokojená. V domě byl klid, na zahradě si hrála vnoučata, co víc si přát.
Asi po půl hodině jsem je z okna zavolala k obědu. Neozývali se. Šla jsem tedy za nimi na zahradu. A tehdy jsem to uviděla. Scénu naprosté zkázy. Můj krásný, pečlivě opečovávaný záhon s mrkví byl zničený. Byl prázdný. Všechny rostlinky byly pryč. Na hlíně se válely jen chomáče zelené natě.
A opodál, na trávníku, stáli moji dva malí andílci. Každý z nich držel v ruce několik mých mrkví. Nebyly to ty velké, zralé kořeny, na které jsem čekala. Byly to malé, tenké, bledě oranžové mrkvičky, vytažené příliš brzy. A děti je nejedly. Mávaly jimi ve vzduchu a vykřikovaly nějaká nesrozumitelná slova.
„Děti, co to proboha děláte?!“ vykřikla jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy zklamání a vzteku. „Vždyť jste mi zničili celou úrodu!“
Matěj se na mě otočil, oči mu zářily nadšením. Vůbec nechápal můj hněv. Zvedl jednu z těch ubohých, malých mrkviček do vzduchu. „Babi, podívej!“ zakřičel. „My nejsme děti, my jsme kouzelníci! A tohle,“ zamával tou mrkví, „to jsou naše kouzelné hůlky! Expelliarmus!“ A namířil svou mrkvovou hůlku na svou sestru, která se smíchem uskočila.
Zůstala jsem stát jako opařená. Dívala jsem se na ten zdevastovaný záhon a na ty desítky malých, mrtvých mrkviček, které se válely po trávníku. Všechna ta moje práce, všechno to těšení, bylo zničeno během pár minut. A oni si z mé pýchy udělali hračky.
První, co jsem cítila, byl vztek. Chtěla jsem jim vynadat. Chtěla jsem jim vysvětlit, kolik práce mě to stálo. Ale pak jsem se podívala na jejich tváře. Na ten jejich zápal pro hru, na tu čistou, nefalšovanou radost a fantazii. Oni neviděli záhon se zeleninou. Viděli kouzelnickou školu v Bradavicích. Neviděli mrkev. Viděli mocné kouzelné hůlky, kterými mohou čarovat.
A v tu chvíli můj hněv vyprchal. Nahradil ho pocit dojetí a láskyplné rezignace. Jak se na ně můžu zlobit? Jak se můžu zlobit na Harryho Pottera a Hermionu? Jak jim můžu vyčítat, že mají tak bujnou fantazii?
Místo toho, abych jim vynadala, jsem si sedla na trávník k nim. „Páni,“ řekla jsem. „Tak vy jste kouzelníci? A jaké kouzlo umí ty vaše hůlky?“ Jejich oči se rozzářily a začali mi s nadšením předvádět všechna svá kouzla.
Ten den jsme k obědu neměli čerstvou mrkev z mé zahrádky. A nebudeme ji mít ani po zbytek roku. Moje celoroční snaha přišla vniveč. Ale když jsem se večer dívala na ty dvě spící stvoření, věděla jsem, že jsem vlastně o nic nepřišla. Ztratila jsem úrodu, ale získala jsem vzpomínku, která je mnohem cennější. Vzpomínku na den, kdy se moje zahrada stala světem kouzel.
A taky jsem se rozhodla. Příští rok zasadím řádky mrkve dvě. Jednu pro mě, do polévky. A tu druhou, tu zasadím speciálně pro Harryho Pottera a jeho kamarády. Protože jsem pochopila, že účelem zahrady není jen pěstovat zeleninu. Je to hlavně o pěstování radosti. Ať už má podobu sladké mrkve, nebo kouzelné hůlky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
