Článek
Právě jsem zavěsila. Telefonát s našima. Chtěla jsem se jim jen pochlubit, že mi v práci nabídli povýšení. Byla jsem nadšená, i když trochu nervózní. A jejich reakce? Dokonalá ukázka toho, čemu teď v duchu říkám „emoční přehazovačka“.
Začalo to skvěle. „To je úžasné, Zuzi! My jsme vždycky věděli, že jsi chytrá a cílevědomá!“ jásala máma do telefonu. Cítila jsem vlnu hrdosti a tepla. Konečně mě vidí. A pak přišel zvrat. „…ale jsi si jistá, že to zvládneš? Pamatuješ, jak jsi na základce brečela nad matematikou? Aby sis toho nenaložila moc.“ Teplo okamžitě zmizelo a nahradil ho chlad pochybností.
Táta si vzal sluchátko. „Samozřejmě tě ve všem podpoříme,“ řekl tím svým suverénním hlasem. „Ale hlavně ať pak nejsi ve stresu a nevoláš nám s každou hloupostí.“ Zavěsila jsem a cítila se naprosto vyždímaná. Pochválili mě, nebo mě ponížili? Podpořili mě, nebo mě varovali, ať je neotravuju? Odpověď je: ano. Obojí. Jako vždycky.
A najednou se mi začaly vracet vzpomínky, jedna za druhou, jako dílky skládačky, které do sebe bolestivě zapadají. Bylo mi deset a táta mi „pomáhal“ s domácím úkolem. Křičel na mě, že jsem „natvrdlá“, protože jsem nechápala trojčlenku. O pět minut později mě pohladil po vlasech a řekl mámě, jakou má chytrou holku.
V osmé třídě jsem poprvé v životě přinesla domů dvojku z chemie. „My tě milujeme bez ohledu na známky,“ řekla mi máma. „Ale přece víme, že nejsi dvojkařka. Nejsi líná, tak se trochu víc snaž.“ Ta věta znamenala jediné: dvojka je pro líné a zklamala jsi. Láska sice možná byla bezpodmínečná, ale jejich respekt a uznání rozhodně ne.
„Zavolej, kdykoliv budeš potřebovat odvézt,“ říkávali. Ale když jsem v šestnácti volala z diskotéky, že potřebuju v noci odvoz, celou cestu domů jsem poslouchala tátovy povzdechy o ceně benzínu a o tom, že on v mém věku chodil všude pěšky.
Vyrůstat v tomhle prostředí bylo jako žít v místnosti, kde se neustále posouvají stěny. Nikdy jste nevěděli, na čem stojíte. V jednu chvíli jste byli milovaní a chytří, v druhou chvíli otravní a hloupí. Byli jste dostatečně dospělí na to, abyste si nemuseli v patnácti hledat brigádu, ale zároveň jste byli hloupé dítě, když jste se v pětadvaceti rozhodovali o své kariéře.
Naučilo mě to jediné: nevěřit sama sobě. Jak můžete věřit vlastnímu úsudku, když vaši hlavní kalibrátoři reality vám neustále posílají dva protichůdné signály? Jak můžete věřit, že jste hodni lásky, když je vám neustále naznačováno, že jste břemeno?
Sedím v tichu svého bytu a dívám se na telefon. Už vím, proč se cítím tak mizerně. Není to proto, že bych byla neschopná nebo hloupá. Je to proto, že jsem celý život hrála hru s pravidly, která se měnila za pochodu. Hru, kterou nešlo vyhrát.
A možná je načase ji přestat hrát. Možná se nemusím ptát jich, jestli na to povýšení mám. Možná se stačí zeptat sama sebe.
Říkají vám vaši rodiče jednu věc, ale jejich činy ukazují pravý opak? Cítíte se zmatení a zpochybňujete vlastní vnímání? Nejste v tom sami. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy nejvíc pomůže zjistit, že nejste blázen.
