Článek
V naší rodině platilo jedno nepsané pravidlo: já jsem ta, která se stará o udržování vztahů. Já jsem ta, co každý týden volá. Já jsem ta, co zve na nedělní oběd. Já jsem ta, co navrhuje společné oslavy. Já jsem ta, co se přizpůsobuje. A moji rodiče? Ti jsou ti, co mají právo mé pozvání přijmout, nebo s ledovým klidem odmítnout.
Ten scénář se opakoval stokrát. „Mami, nechcete v neděli přijet na oběd? Udělám svíčkovou.“ A odpověď? „Uvidíme, Zuzi, možná pojedeme na chatu. Dáme vědět.“ Samozřejmě nikdy vědět nedali. Když jsem se pak v neděli odpoledne ozvala, dozvěděla jsem se, že se jim prostě nikam nechtělo.
A běda, když jsem si dovolila projevit zklamání. „Mrzí mě, že jste se ani neozvali.“ Okamžitě jsem byla za tu, co „přehání“. „Prosím tě, nedělej z toho drama. Měli jsme toho moc.“ Moje pocity byly vždycky jen přehnaná reakce. Jejich lhostejnost byla norma.
Nejhorší bylo, že jsem se bála být upřímná. Když jsem se jim snažila postavit, raději jsem lhala. Vymýšlela jsem si omluvy, proč něco nejde, místo abych řekla pravdu: „Ne, tentokrát se mi nechce jet 150 kilometrů za vámi, když vy jste za námi nebyli ani jednou.“ Bála jsem se jejich reakce. Bála jsem se, že budu ta „špatná, nevděčná dcera“.
Zlom přišel letos před Vánoci. Zase jsem se snažila naplánovat, kdo ke komu pojede, a zase jsem narážela jen na mlhavé odpovědi a neochotu. A v tu chvíli mi to došlo. Proč to vlastně dělám? Proč se snažím udržet pohromadě něco, co drží jen na mé snaze? Ten „rodinný klid“, který jsem se snažila udržet, byl ve skutečnosti jen můj vlastní stres a tiché utrpení.
Tak jsem udělala něco radikálního. Přestala jsem se snažit.
Oznámila jsem našim, že letos budeme na Štědrý večer doma, jen já, můj muž a náš syn. Bez vysvětlování, bez omluv. A víte co? Byly to ty nejkrásnější Vánoce mého života. Žádné napětí. Žádné chození po špičkách. Žádná přetvářka. Jen klid, pohádky v televizi a radost v očích mého syna.
Od té doby jsem rodičům nevolala. A oni mně taky ne. To ticho je na jednu stranu smutné. Je to definitivní potvrzení toho, že ten vztah stál celou dobu jen na mně. Ale na druhou stranu je v něm obrovská úleva.
Už nejsem prosebník. Už nejsem plánovač, jehož plány jsou s posměchem přehlíženy. Jsem dospělá žena, která má právo na svůj vlastní klid. A zjistila jsem, že ten klid je mnohem cennější než iluze rodinné pohody, za kterou jsem celá léta platila jen já.
Závěrečná výzva
Jste i vy tím, kdo ve vaší rodině neustále „tahá za provaz“, zatímco ostatní se jen vezou? Pokud se chcete podělit o svůj příběh o nastavení hranic a o tom, jak jste našli klid, napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je největším projevem lásky k rodině to, že chráníme tu svoji vlastní.
