S biouhlem pro zdravější planetu: Můj příběh

(Vyprávím já - příběh o mě, jak to bylo na začátku)

Víte, nejsem žádný učenec s tituly. Jsem sedlák odkojený hlínou. Půda mi prostě koluje v žilách. Vždycky jsem cítil silné pouto k zemi, k přírodě. Vždycky jsem se snažil hospodařit co nejšetrněji, ale zároveň efektivně. Jenže sady rostly, bylo potřeba je prořezávat a já jsem si lámal hlavu, co s hromadami ořezaných větví. Pálit je mi přišlo jako plýtvání cenným materiálem a navíc to znečišťuje ovzduší. Zároveň jsem se chtěl pustit do vermikompostování. Slyšel jsem o tom, jak je to skvělý způsob, jak z odpadu na farmě a dalších organických zbytků vyrobit prvotřídní hnojivo. Hledal jsem tedy způsob, jak tyhle dvě věci spojit, jak využít větve ze sadu a zároveň vyřešit hnojení orné půdy a ovocných sadů vzdálených 100 km od farmy kde chovám dobytek.

A tehdy jsem narazil na článek o amazonské „Terra Pretě“, černé zemi, která si po staletí udržela neuvěřitelnou úrodnost. Tajemství spočívalo v přítomnosti zuhelnatělé biomasy – biouhlu. Četl jsem o tom, jak se biomasa zahřívá bez přístupu kyslíku, o pyrolýze, a jak vzniká stabilní forma uhlíku s neuvěřitelnými vlastnostmi. V tu chvíli mi to sepnulo. Uvědomil jsem si, že to by mohlo být řešení mých problémů. Větve bych mohl zuhelnatět a získat tak biouhel, který by mohl obohatit můj vermikompost. Ten nápad mě okamžitě nadchl. Bylo to jako bych objevil ztracený klíč k udržitelnému hospodaření. Ten pocit, to nadšení, to se nedá popsat. Cítil jsem, že jsem na stopě něčeho velkého.

Začal jsem se o biouhel zajímat do hloubky. Studoval jsem odborné články, zkoušel různé postupy a experimentoval s různými druhy biomasy. Vytvořil jsem si vlastní jednoduchou pec, inspirovanou Kon-Tiki. Je to vlastně upravený starý ocelový sud, ale funguje skvěle. Důležité je hlídat teplotu a omezit přístup vzduchu. Pak se ze dřeva, slámy nebo ořezaných větví stane to „černé zlato“, jak tomu s oblibou říkám. Ten proces pyrolýzy je fascinující. Sleduji, jak se biomasa postupně mění, jak z ní unikají hořlavé plyny a zůstává jen čistý uhlík. Je to alchymie, ale alchymie s vědeckým základem.

Začal jsem tedy experimentovat. Nejdřív jsem si zkoušel vyrobit menší množství biouhlu na ohništi, abych si ověřil ten proces. Pak jsem se pustil do stavby vlastní pece, inspirované Kon-Tiki. Použil jsem starý ocelový sud, pár cihel a trochu šikovnosti. Nebylo to hned dokonalé, párkrát se mi to i nepovedlo, ale nakonec jsem to vychytal. Důležité je hlídat teplotu a omezit přístup vzduchu. Pak se ze dřeva, slámy nebo ořezaných větví stane to „černé zlato“, jak tomu s oblibou říkám. Ten proces pyrolýzy je fascinující. Sleduji, jak se biomasa postupně mění, jak z ní unikají hořlavé plyny a zůstává jen čistý uhlík.

Začal jsem biouhel používat na svých polích a v zahradě. Zkoušel jsem ho na různých plodinách – na zelenině, na ovocných stromech, na obilí. Sledoval jsem, jak se jim daří, a porovnával jsem to s částmi polí, kde jsem používal konvenční hnojiva. A výsledky byly ohromující. Rostliny, kterým jsem přidal biouhel, byly silnější, zdravější a odolnější vůči suchu i chorobám. Úroda byla bohatší a kvalitnější. Viděl jsem to na každém kroku – na bujných listech, na větších plodech, na spokojených čmelácích, kteří se mi v sadu prohánějí. Bylo to jako bych vrátil půdě její ztracenou vitalitu.

Postupně jsem začal biouhel míchat s kompostem, který si taky dělám sám. A to byla trefa do černého! Biouhel kompost provzdušnil, pohltil nepříjemné pachy a urychlil proces zrání. Vznikla tak úžasná směs, která mojí půdě nesmírně prospěla. Rostliny rostou jako z vody, úroda je bohatší a půda je plná života.

Časem jsem si uvědomil, že biouhel není jen o úrodě. Je to i o boji proti klimatickým změnám. Při pyrolýze se uhlík z biomasy přemění na stabilní formu, která se v půdě nerozkládá. Tím se uhlík doslova uzamkne a nemůže se uvolňovat do atmosféry jako oxid uhličitý. Tomu se říká sekvestrace uhlíku. A co je ještě důležitější, biouhel v půdě omezuje i vznik oxidu dusného, silného skleníkového plynu, který vzniká při tlení organických zbytků. Biouhel totiž zlepšuje provzdušnění půdy, takže se organické zbytky nerozkládají za anaerobních podmínek, při kterých oxid dusný vzniká. Je to takový dvojí úder proti klimatickým změnám – ukládáme uhlík a zároveň omezujeme emise jiného skleníkového plynu.

Při hledání cest, jak ještě více podpořit zdraví půdy a rostlin, jsem narazil i na starou védskou metodu zvanou agnihotra. Je to jednoduchý rituál, při kterém se za východu a západu slunce pálí v měděné pyramidě sušený kravský hnůj, ghí (přepuštěné máslo) a rýže. Někteří lidé věří, že tento rituál má pozitivní vliv na životní prostředí, na atmosféru a dokonce i na zdraví lidí a rostlin. Tento rituál se dnes praktikuje na mnoha farmách po celém světě. Zaujala mě myšlenka harmonie s přírodou a propojení s vesmírnými cykly. Zkusil jsem agnihotru praktikovat a pozoroval jsem, jak se atmosféra na mém pozemku zdá být klidnější a vyrovnanější. Nechci to nijak přeceňovat a vím, že to pro mnohé může znít neobvykle. Beru to jako jeden z mnoha prvků, které se snažím na své farmě uplatňovat v souladu s přírodou. (zdroj Google)

Začal jsem o svých zkušenostech s biouhlem vyprávět i ostatním. Zpočátku se setkával s nedůvěrou, s pochybnostmi. Lidé jsou zvyklí na rychlá řešení, na chemii, která slibuje okamžité výsledky. Ale já jim říkám: „Podívejte se na moji půdu, podívejte se na moje rostliny. To nejsou žádné triky, to je výsledek poctivé práce a respektu k přírodě.“ A když to vidí na vlastní oči, začnou se zajímat. Začnou se ptát.

Pořádám workshopy, kde ukazuji svou pec, vysvětluji principy pyrolýzy a mluvím o přínosech biouhlu. Sdílím své zkušenosti a snažím se inspirovat i ostatní k udržitelnějšímu hospodaření.

Je to pomalý proces, ale vidím, že se povědomí o biouhlu šíří a že stále více lidí chápe jeho potenciál. A to mě naplňuje nadějí.

Dnes vím, že to, co dělám, má smysl. Že se vracím k principům, které jsou v souladu s přírodou, a s moderním pohledem, s vědomím, jaký to má dopad na naši planetu. A to dává mé práci úplně nový rozměr. Je to moudrost předků v moderním hávu. A je to můj příběh, příběh o spojení tradice a inovace, příběh o úctě k půdě a o snaze zanechat po sobě svět v lepším stavu, než v jakém jsem ho našel. Je to příběh o tom, jak i malý sedlák může přispět k velké změně. A věřím, že to dokáže každý, kdo se o to upřímně snaží.

A jak to bylo s tím vermikompostem? No, biouhel se ukázal jako skvělý doplněk i pro něj. Díky své porézní struktuře v něm žížaly našly ideální útočiště a kompostování probíhalo mnohem efektivněji. Vznikl tak prvotřídní vermikompost obohacený o stabilní uhlík, který pak skvěle fungoval na záhonech. Byl to takový bonus navíc, který mě potěšil.

Nechci nikoho přesvědčovat o jediné pravdě. Každý si musí najít svou vlastní cestu. Ale věřím, že sdílení zkušeností a vzájemná inspirace jsou nesmírně důležité. A proto o svém biouhlovém dobrodružství rád vyprávím. Protože vím, že i malý krůček, který uděláme pro zdraví naší půdy, je krokem pro zdraví celé planety. A to za to stojí.

Můj příběh je na pokračování. Příště to bude o propojení biouhlu – kompostu – vermikompostu.