Článek
Uměla jsem být sama se sebou. Uměla jsem si zaplnit večery, najít ticho, které nebylo prázdné. Ne, strach nepřicházel z představy, že bych zůstala sama.
Ten strach měl jinou podobu.
Bála jsem se vyslovit nahlas, že to, co žiju, už nechci. Že vztah, který mě obklopuje, není nutně špatný — ale je prázdný. Že dny plynou bez bolesti, ale také bez radosti. A že to „nějaké“ mi přestalo stačit.
Dlouho jsem si říkala, že je to jen fáze. Že každý vztah má období útlumu. Že jsem náročná. Že přece nemůžu zahodit všechno kvůli pocitu, který neumím přesně pojmenovat.
A tak jsem zůstávala. Ne ze strachu ze samoty, ale ze strachu z pravdy.
Pravdy, která by znamenala změnu. Odpovědnost. Možná zklamání druhého. Možná nepochopení okolí. Pravdy, která by zpochybnila roky snahy, kompromisů, přizpůsobování.
Bylo jednodušší zůstat a přesvědčovat se, že to stačí.
Jenže tělo i mysl se nedají umlčet navždy. Začala jsem se cítit odpojená. Jakoby vedle sebe. Vlastní život jsem sledovala zpovzdálí, bez účasti. Věci se děly, ale nedotýkaly se mě.
Nejhorší nebyla bolest. Nejhorší byla lhostejnost. Ta tichá rezignace, kdy už ani nehledáte cestu ven, jen způsob, jak vydržet.
A pak přišel jeden obyčejný moment. Ne hádka, ne krize. Jen jednoduchá otázka, kterou jsem si položila sama sobě:
„Kdyby se nic nezměnilo, chtěla bych takhle žít i za pět let?“
Odpověď přišla okamžitě. A byla jasná.
Tehdy jsem pochopila, že největší odvaha není odejít. Největší odvaha je přestat se obelhávat. Přestat si říkat, že to „není tak zlé“. Přestat se schovávat za to, že by to mohlo být horší.
Protože může být i lepší. A to stačí jako důvod.
Nebála jsem se prázdného bytu. Nebála jsem se tichých večerů. Nebála jsem se toho, že budu sama se sebou.
Bála jsem se přiznat, že potřebuji víc života. Víc pravdy. Víc sebe.
A ve chvíli, kdy jsem si to dovolila vyslovit — nejdřív jen sama před sebou — strach se začal zmenšovat. Nezmizel hned. Ale už mě neřídil.
Dnes vím, že setrvání v něčem, co vás pomalu vypíná, není loajalita ani trpělivost. Je to strach převlečený za klid.
Nebála jsem se samoty.
Bála jsem se přiznat, že takhle už žít nechci.
A právě to přiznání bylo začátkem změny.
