Článek
Nebyl to jeden okamžik, spíš pomalý posun. Nejdřív jsem si řekla, že to není důležité. Pak že se to může vyřešit později. A nakonec jsem si přestala klást tu otázku úplně. Ne proto, že bych přestala něco chtít. Ale proto, že jsem nechtěla zdržovat.
Zvykla jsem si přizpůsobovat. Rychle reagovat. Souhlasit dřív, než jsem si stihla promyslet odpověď. Když se mě někdo zeptal, co bych chtěla já, odpověděla jsem: „Je mi to jedno.“ A znělo to prakticky. Pohodlně. Bez konfliktu. Jenže pokaždé jsem tím o kousek víc ustoupila ze svého místa.
A nikdo si toho nevšiml.
Postupně se ze mě stala ta, která „nemá nároky“. Ta, se kterou je všechno snadné. Nezdržuje, nekomplikuje, nebrzdí. A já si ten obraz začala hlídat. Protože být nenáročná znamenalo být přijatelná. Znamenalo to, že se na mě nečeká, že se kvůli mně nic nemusí měnit.
Jenže cena byla vysoká.
Přestala jsem rozlišovat mezi tím, co chci, a tím, co je prostě po ruce. Jídlo, které mi nechutná, ale „nevadí“. Program, který mě nebaví, ale „nechci být problém“. Směr, který si zvolili jiní. A já se svezla.
Ne protože bych neměla názor. Ale protože jsem ho raději neříkala.
Časem jsem si všimla, že mě otázka „co chceš?“ znervózňuje. Že ve mně vyvolává napětí. Jako bych měla rychle odpovědět, aby se mohlo pokračovat. Abych nezdržovala proces. Abych nikoho neobtěžovala svým přemýšlením.
A tak jsem odpovídala automaticky. Bez sebe.
Nejtěžší bylo, že jsem si na to zvykla natolik, že mi to začalo připadat normální. Dokonce bezpečné. Když nic nechcete, nemůžete být zklamaní. Když nic nepotřebujete, nikdo vás nemůže odmítnout. Jenže spolu s tím mizí i radost. Směr. Pocit, že žijete vlastní život.
Zůstává jen plynutí.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se mě někdo zeptal pomalu. Bez tlaku. A počkal. Nepokračoval dál. Nedoplnil odpověď za mě. A já jsem najednou nevěděla, co říct. Ne proto, že bych nic nechtěla. Ale protože jsem se tak dlouho neptala sama sebe, že jsem ztratila kontakt.
A to bylo děsivé.
Začala jsem se učit znovu. Opatrně. V maličkostech. Co chci k jídlu. Kam se mi dnes chce jít. Jestli se mi chce mluvit, nebo být potichu. Ne vždy to šlo snadno. Měla jsem pocit, že zdržuju. Že jsem náročná. Že zabírám prostor, který mi možná nepatří.
Ale patří.
Dnes už vím, že ptát se sama sebe není zdržování. Je to orientace. Bez ní se sice pohybujete rychle, ale nevíte kam. A že když se přestaneme ptát, co chceme, začneme žít podle rytmu ostatních. Možná efektivně. Možná bez konfliktů. Ale ne pravdivě.
Učím se dávat si čas. Učím se odpovídat pomaleji. A když ještě nevím, říct: „Potřebuju chvíli, abych si to rozmyslela.“ Svět se kvůli tomu nezastaví. Lidé, kteří za to stojí, počkají.
A ti, kteří nepočkají, by stejně nikdy nečekali ani na mě.
Ptát se, co chci, není slabost.
Není to zdržování.
Je to návrat k sobě.
