Článek
Jsem již důchodce, ale v mládí jsem se, mimo hlavní zaměstnání, věnoval tělovýchově. Po absolvování všech možných školení a vdělávacích kurzů jsem dosáhl i na metu, kde mi bylo řečeno : nyní si pouze udědej pedagogické minimum a můžeš jít učit tělocvik. Přiznám se, že mne tato informace docela zaskočila. Před učitelem jsem měl vždy respekt. Navíc má první žena byla učitelka, takže jsem její „radosti“ ze školy, ale i strasti, měl doma „na talíři“. Doba pokročila, ale myšlení rodičů o práci vydělavatelů jejich dětí nikoliv. Termíny typu "co zas ta k…a zase chce, když dítě přinese domů požadavek na domácí úkol a pod. Takže jest-li chceme pro naše děti, generaci , která nás má nahradit, něšetřme prostředky na jejich vzdělání. K tomu se totiž dostanou pouze přes fundované, vzdělané a dobře zaplacené učitele. Patrně se to nemusí někomu líbit, ale život není pouze o tom, co se líbí, ale je takový, jak ho děláme sami sobě.
