Článek
I když historiografie byla zejména v době čtyřiceti let komunismu zcela poplatná ideologii a ideologické cenzuře, lze říci, že v rámci toho přinášela tím více faktografických poznatků, čím méně aspirovala na velké dějinné koncepce. Lze to dobře ukázat na jednom z argumentů, který se zejména po pádu komunismu stal velice oblíbeným. V československo-německé Smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. února 1992 se mluví o obětech násilného panství, války a vyhnání. Důvodová zpráva ministerstva zahraničí ČSFR Federálnímu shromáždění vysvětlila, že pojem vyhnání zahrnuje oběti násilností při vysídlování Němců v období do Postupimské dohody, ale také vyhnání československých občanů z československého pohraničí, které po Mnichovské dohodě obsadilo Německo. Ministerstvo nesdělilo, zda má na mysli vyhnání všech československých občanů nebo jejich části, ale již od roku 1990 se různí veřejní činitelé, tisk a instituce vyjadřovali konkrétněji. Čechů a Slováků bylo podle nich z pohraničí vyhnáno: 500 tisíc (ministr zahraničí J. Dienstbier, 1990), všichni, každý jen s 25 kg majetku (velvyslankyně M. Vašáryová, 1990), 836 tisíc (Svobodné slovo, 1992), 200-300 tisíc (historik J. Křen, 1992), několik set tisíc (spisovatel Pavel Kohout, 1993), 500 tisíc (Ústavní soud ČR, 1995), české rodiny v pohraničí v roce 1939 (poslanec V. Aubrecht, 2001). Z neúprosné logiky vyplývá, že správný může být jen jeden nebo žádný z těchto údajů. Jejich společným znakem je, že u nich chybí odkaz na pramen. Kdyby byli autoři příslušných výroků otázáni, sdělili by patrně, že uvedené počty někde slyšeli nebo četli.
Na takových chatrných základech spočívá politika, a dokonce i nálezy Ústavního soudu. Kolik lidí „československé rasy“ (tento výraz použil československý zákon z roku 1920 o státním občanství) na území, které po Mnichovu obsadilo Německo a Polsko (Těšínsko), vůbec žilo? Podle sčítání lidu v roce 1910 to bylo 225 tisíc obyvatel. Protože sčítání se neprovádělo podle národnosti, ale podle „obcovacího jazyka“, což mohlo výsledky zkreslovat, lze vycházet z čísla 250 tisíc Čechů. V období do vzniku Československa nelze asi předpokládat velkou migraci z vnitrozemí do pohraničí (světová válka v letech 1914-1918). Sčítání lidu v roce 1921 nepodává informace o národnostním složení obyvatel pohraničí, a tak další údaje o něm pocházejí teprve ze sčítání lidu v roce 1930. Podle něho žilo v té době v pohraničí (bez Těšínska) 743 tisíc obyvatel „československé“ národnosti. Pro rok 1938 existují pouze odhady. Pohybují se od 677, přes 800 do 916 tisíc „Čechoslováků“. Vláda ČSR v informaci pro poválečný Norimberský tribunál sdělila, že na území odtrženém po Mnichovu žilo na 738 tisíc obyvatel „československé“ národnosti a většina českých odhadů se kolem tohoto čísla pohybuje. (Výše citovaný údaj Svobodného slova tedy říká, že po Mnichovu bylo z pohraničí vyhnáno více Čechoslováků, než jich tam podle československé vlády žilo.)
Porovnáme-li uvedená čísla, vidíme, že od vzniku Československa počet Čechů a Slováků v pohraničí značně vzrostl. Velkou část tohoto přírůstku představovali zaměstnanci státní a veřejné správy a jejich rodinní příslušníci. Když pak po Mnichovu přestal v odtrženém pohraničí existovat československý státní aparát, byli jeho zaměstnanci povoláváni zpět do vnitrozemí. Dovede si někdo představit, že by se český důstojník československé armády mohl stát důstojníkem Wehrmachtu? A totéž platí pro politickou správu, policii, soudnictví, státní podniky a instituce atd. Naopak většina zemědělců, horníků, dělníků, řemeslníků a drobných podnikatelů všeho druhu v pohraničí zůstala. Jejich vyhánění se prostě nekonalo. Ještě v komunistickém režimu se tím podrobně zabýval jeden český historik. Podle jeho závěrů, učiněných na základě úředních statistik a archivních pramenů, z pohraničí kolem Mnichova bylo odvoláno nebo uprchlo 116-122 tisíc Čechoslováků, 12-13 tisíc Němců a 15-23 tisíc Židů. V pohraničí pak zůstalo na 600 tisíc a „rozhodně“ přes 500 tisíc Čechoslováků. Mnozí z těch, kteří zprvu uprchli, se pak vrátili zpět. V prvních dnech po Mnichovu sice na některých místech došlo k pronásledování některých Čechů fanatickými henleinovci, ale to brzy ustalo.
Na rozdíl od toho, co se dělo s Němci po květnu 1945, českoslovenští vojáci nebyli upalováni za živa, těhotné Češky nebyly masakrovány, Češi nemuseli nosit na rukou pásky s označením národní příslušnosti, nebyli odesíláni do sběrných táborů, nemuseli vykonávat neplacenou práci atd.
Především pak nacistická říše nevydala dekret, který by Čechoslováky k odchodu do vnitrozemí nutil. Naopak. Podle československo-německé smlouvy z 20. listopadu 1938 nejen obyvatelé německé národnosti, ale také Češi, kteří se v pohraničí narodili do 1. ledna 1910, jejich manželky, děti a vnuci včetně manželek získali automaticky říšské občanství. Čeští „starousedlíci“ mohli optovat pro československé státní občanství bez nutnosti se z pohraničí vystěhovat. Počet těchto českých obyvatel narostl od roku 1910 asi na 275 000, ale pro opci se podle citovaného historika rozhodlo jen asi 125-133 tisíc. Mnozí se totiž obávali, že přijdou o majetek (většinou šlo o polnosti a zemědělská g hospodářství či o domky horníků a různých živnostníků). Ale ani ti, kdo optovali, o nic nepřišli a skoro všichni zůstali v pohraničí až do konce války. Zmíněná smlouva z 20. listopadu zaručovala Čechům, kteří odešli do vnitrozemí, volný odvoz bytového zařízení a dalšího movitého majetku a postup přitom upravovala mezivládní dohoda z 23. listopadu 1938. Pro státní zaměstnance, pokud si odvoz majetku nezadal ili sami, byl při československém ministerstvu dopravy ustaven útvar, který měl na starosti STAS čili státní akci stěhovací.
Českoslovenští (později protektorátní) státní příslušníci mohli tedy v pohraničí zůstat, ale s jednou výjimkou, kterou určilo říšské ministerstvo vnitra veřejně nepublikovanou instrukcí z 19. března 1940. Podle ní měli být někteří politicky nežádoucí Češi vykázáni do Protektorátu; pokyn podřízeným úřadům ale zdůrazňoval, že „v každém případě je třeba zamezit masovému vykazování protektorátních příslušníků“. K masovému vykazování Čechů do Protektorátu také nikdy nedošlo, naopak do pohraničí přišlo z vnitrozemí na 80 tisíc totálně nasazených Čechů. Z tohoto důvodu a také v důsledku vyšší porodnosti bylo na konci války v pohraničí více Čechů než na jejím začátku. Toto je jedna stránka událostí. Druhou stránku, kterou dodnes patřičně nereflektovala sudetoněmecká literatura, je skutečnost, že Češi v pohraničí neměli žádná národnostní práva. Až do konce války sice existovaly základní (obecné) školy, ale české střední a odborné školy byly zrušeny a německé byly pro Čechy prakticky nedostupné. Neexistovaly české spolky, kulturní a vědecké instituce, knihovny, noviny, časopisy. Historik Jan Měchýř, který v pohraničí žil, to charakterizoval zcela přesně, když v rozhovoru s Petruškou Šustrovou pro Český týdeník v únoru 1996 řekl: Byli jsme diskriminováni, ale ne perzekvováni. Prostě národnostní postavení Čechů v pohraničí po Mnichovu bylo nesrovnatelně horší než národnostní postavení Němců v Československu. Ale to nenařizovali sudetští Němci, byl to výsledek říšské nacistické politiky.
K tomu lze ještě ocitovat hlas pamětníka: „Vládne fikce, že Češi byli ze Sudet po Mnichovu vyhnáni. Tvrdí to nejen různé organizace, kluby, média, ale i 190 českých historiků (!), kteří ve svém Stanovisku z roku 1991 píší o ‚násilném vystěhování českých obyvatel ze Sudet po Mnichovu‘. Jaké to vůbec bylo s tím násilným vystěhováním? V zářijových a říjnových dnech 1938 utíkaly ze Sudet tisíce Čechů. Převážnou část jich tvořili státní zaměstnanci ČSD, pošt, soudů, berních úřadů, kteří byli do německých oblastí posíláni v rámci národnostní politiky československé vlády, aby posílili tamější českou menšinu nebo ji vytvořili. Tito lidé ztrátou československé svrchovanosti nad územím Sudet ztratili své zaměstnání, a tak ještě před příchodem německé armády odcházeli do vnitrozemí, aby založili novou existenci. Nebyli vyhnáni. Šli sami. Mezi nimi byli také ti, kteří odcházeli z obavy před německými represáliemi za své vyhraněné národnostní postoje. Konečně poslední skupinu tvořili Češi, kteří byli německou správou ze Sudet vykázáni. Tedy vyhnáni. Proti těm, kteří odešli předem ze své vůle, však tvořili nepatrnou menšinu.“
1) Josef Bartoš, Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha 1978, 2. vyd. Praha 1986; z 2. vydání se zde citují údaje ze stran 20, 62n, 69, 167.
2) Sbírka zákonů a nařízení, 1938, č. 300.
3) Toto nařízení postihlo také tchána autora této publikace. Narodil se v pohraničí koncem 19. století v české rodině a hlásil se k české národnosti, po Mnichovu dostal automaticky říšské občanství, ale optoval pro Československo. Jako státní zaměstnanec (dělník u ČSD) ztratil pak zaměstnání a nové nalezl u soukromníka. Byl silně protinacisticky zaměřený a dával to veřejně najevo. Po vykázání na jaře 1940 odjel do vnitrozemí, ale žena a školou povinná dcera mohly v místě bydliště zůstat do konce školního roku. Poté i se skrovným dělnickým majetkem se rodina přestěhovala do nového otcova působiště. Všem v rodině bylo zcela jasné, že nemuseli ze svého rodiště odejít z důvodů nacionálních, ale kvůli nesouhlasu s nacismem. Proto svůj příběh nechápali jako vyhnání, ale jako jedničku z občanského chování.
4) Jan Měchýř, Němci po Mnichově Čechy z pohraničí nevyháněli. Zapsala Petruška Šustrová. In: Český týdeník, 2 (1996), č. 116 (13.-15. února), s. 17
5) Hynek Rulíšek, Řekněme pravdu o „vyhánění“ Čechů ze Sudet. In: Lidové noviny 3. dubna 1999 (příloha Orientace); přetištěno ze Zpravodaje Konfederace politických vězňů České republiky, říjen 1998.
