Článek
Gestikulace na české Rychtě
Rozhodnutí české vlády neumožnit ruským sportovcům vstup na území České republiky, které ve středu 18. listopadu 2026 potvrdil ministr vnitra Lubomír Metnar (v souvislosti s blížícím se lednovým mistrovstvím světa hokejistek do 18 let v Ostravě), údajně rozdělilo českou veřejnost a dokonce i členy současné vlády. Jedna skupina občanů s rozhodnutím radostně souhlasí, přičemž nejčastějším odůvodněním správnosti tohoto kroku je jeho význam jako výraz odporu vůči zločinnému agresorovi a projev solidarity s napadenou Ukrajinou. A rovněž jako logické pokračování sankční politiky směřující k oslabení země. Jiná část veřejnosti (a to část nepochybně výrazně méně početná) je přesvědčena, že sport a politika by se míchat opravdu neměly a sportovci by neměli trpět svojí ostrakizací ve světě (coby součást kolektivní viny) za činy své vlády. První pohled na postup vlády je nazýván jako tzv. hodnotový (hodnotami jsou zřejmě morálka, dobro a zlo je jasně odděleno a uplatnění kolektivní odpovědnosti patří mezi dobro), druhý postoj je nazýván jako pragmatický (sportovci za chování režimu v zemi, jejímiž jsou občany žádnou odpovědnost nemají, vždyť jsou to sportovci a sport nemá s politikou nic společného).
Oba postoje české veřejnosti jsou nejen stupidní, ale zejména nejsou ani trochu hodnotové a ani trochu pragmatické. Svět a zejména evropské země s Ruskem více či méně sousedící by měly postupovat přesně naopak – ruské sportovce co nejvíce zvát do svých zemí a ukazovat jim naší přátelskost, toleranci a touhu po co nejlepších vzájemných vztazích s jejich rodnou zemí - včetně nesouhlasu s tím, co jejich současný (a určitě dočasný) politický režim dělá v zájmu svých geopolitických cílů. Protože jen tímto přístupem lze fakticky (a konkrétně) přispět k tomu, aby Putinův či jiný diktátorský režim v Rusku skončil a to vnitřním zhroucením vzhledem k odporu většiny občanů. Hodnotou dozajista není kolektivní trestání zloducha (potažmo sportující mládeže ) jeho odsouzením jako odvěké „říše zla“ - a další šíření vzájemná nenávisti a podezíravosti, ale ukázka mladým hostům světa, který opravdu žádnou válku a averzi mezi národy nechce - a hlavně nehází všechny lidi do jednoho pytle.
Je to úplně stejné jako chování souseda k sousedovi: když se k němu budete chovat jako k nebezpečnému zločinci, tak se můžete spolehnout, že z něj za nějaký čas toho nebezpečného zločince určitě uděláte. Zakazovat sportovců jedné země (se kterou budu samozřejmě po skočení války velice čile přátelsky obchodovat) vstupovat do jiné země je prostě očividná pitomost, trapné gesto někoho, kdo se už zase chce někomu zalíbit. U postojů našich politických stran je to samozřejmě populistické podlézání veřejnosti, ve vzácné shodě celého politického panoptika, jemuž se říká bůhví proč „spektrum“. Ani se nedivím, že předseda strany našich Baráčníků Vít Rakušanpředvádí snahu prosadit zákon, který by start ruských sportovců na území Česka zakázal plošně tak, aby rozhodnutí nezáviselo na vládních usneseních. Nebo že zástupce naší karibické Technojugend Ivan Bartoš prezentuje účast ruských sportovců ve světě jako skvělou službu ruské válečnické propagandě. Trocha xenofobie nikoho nezabije a nenávidět je přece lidské, příliš lidské. Zvlášť na té naší české Rychtě.