Bůh, který pije pálenku a kouří cigarety

Atitlán, to není jen San Juan La Laguna, a tak jsme nasedly do jedné z dřevěných motorových loděk zvaných lanchas, které zde slouží jako hlavní pobřežní veřejná doprava. Ta nás dovezla do sousedního městečka Santiago Atitlán s pomalovanými domy vroubícími uličky. Místo je zajímavé z mnoha úhlů, fascinující maysko-křesťanský synkretismus ale rozhodně vede. Už jen kostel Iglesia Parroquial Santiago Apóstol, jehož základy se datují do poloviny 16. století, je plný dřevěných soch křesťanských svatých, které místní bratrstva oblékají do ručně tkaných domorodých šátků a oděvů. Na jeho kamenném schodišti i v přítmí chrámové lodi mayské ženy dodnes pálí vonnou pryskyřici kopál a rozsvěcují obětní svíčky – věc, kterou do Guatemaly přivezli Španělé.

A potom je tu kult Maximóna (výslovnost v mayském jazyce Tzʼutujil je Mašimón), který je právě zde vůbec nejsilnější v celé Guatemale. Kde se vzal? Mayové pochopili, že křesťanské svaté musí formálně akceptovat, ale současně věděli, že potřebují své vlastní bohy, kteří jim doopravdy rozumějí. A tak svatého Šimona, kterého lidé v Guatemale přijali za patrona chudých a utlačovaných, propojili se silou prastarého mayského božstva zvaného Mam, což znamená dědeček a představuje prastarého vládce země a času. Některé zdroje ale hovoří o tom, že tím křesťanským „svatým“ byl biblický Jidáš, kterému se v některých oblastech Latinské Ameriky říká San Simón. Stalo se to někdy v průběhu 16. století. Vznešeným andělům a vzdáleným svatým prostí lidé nerozuměli, ale Maximón byl jejich, je jejich. Kouří, pije alkohol, nezdráhá se vzít jakýkoliv dar. Cigarety, doutníky, svíce, pálenku i peníze. Prostě nic lidského mu není cizí, jak by nejspíš řekl římský dramatik Terentius. Ale pomáhá. Radí, když ho někdo o radu požádá, zařizuje věci, jejichž vyřízení je nad prosebníkovy síly. V případě zvlášť důležitých rituálů či žádostí dochází i na zvířecí oběti – nejčastěji to odnese kohout. Je spíš šaman než nějaký svatý, ale má důvěru lidí.

Maximón nemá stálý stánek a rok co rok se o Velikonocích stěhuje doprovázen davem lidí do nové rodiny patřící k tradičnímu náboženskému bratrstvu cofradía. Být hostitelem dřevěného božstva – jedná se totiž o dřevěnou loutku asi metr vysokou – je závazek pro celou rodinu, neboť se o věčně kouřícího a podle mě dost ošklivého dědu musí starat dvacet čtyři hodin denně. Musí zajistit místnost, ve které loutka panuje, tak, aby byla přístupná v kteroukoliv dobu, a konečně ručí za to, že je stále dost cigaret. Na druhou stranu je to pro rodinu veliké vyznamenání. O tom, kdo se stane novým opatrovníkem, většinou rozhodují duchovní znamení a věštby mayských duchovních vůdců.

Sama jsem se zúčastnila jedné audience. Vešla jsem do menší místnosti a první, koho jsem spatřila, byl Maximón. Seděl v křesle, na hlavě veliký černý klobouk, na hrudi kravatu, vyšívané kalounky a bankovky zastrčené do saka. Hned vedle něho stál pomocník, který se po celou dobu, co jsem byla uvnitř, staral o to, aby měl ten podivný bůh stále v ústech kouřící cigaretu. Občas mu trychtýřem nalil do otevřených úst tradiční třtinovou pálenku Quetzalteca. Zády ke dveřím seděl Maximónův mluvčí, jehož úkolem je vyslechnout prosebníka, problém tlumočit dřevěnému bohovi a potom přetlumočit jeho němou radu či pokyn prosebníkovi. V mém případě jím byl asi padesátiletý dobře vypadající pán. Přítomní hosté seděli kolem dokola místnosti. Španělsky neumím a maysky teprve ne, a tak jsem se kromě toho, že jsem se dusila cigaretovým kouřem, soustředila na mimiku a výrazy všech přítomných. Na první pohled bylo zřejmé, kdo je turista a kdo věřící. Ti druzí hltali každé slovo mluvčího. Silně na mě zapůsobilo, jak hluboce zakořeněná je jejich víra v Maximónovu moc. Jak to funguje, nechápu. Ale funguje to.

Poslední městečko ležící na břehu jezera Atitlán, které jsme navštívily, bylo San Pedro La Laguna, které leží přímo pod monumentálním vulkánem San Pedro tyčícím se do nadmořské výšky kolem tří tisíc metrů. Vlastně je postavené na jeho strmém svahu. A tak není divu, že se leckdo musí nejprve pořádně vydýchat, když zdolá prudce stoupající dlážděnou ulici lemovanou obchůdky a kavárničkami a svrchu před sluncem chráněnou nebesy vytvořenými z látkových barevných kosočtverců a ocitne se na horním náměstí. V jeho čele trůní kostel zasvěcený svatému Petrovi, patronu města. Dnešní podoba chrámu pochází z 19. století, protože původní stavba lehla popelem při požáru v roce 1824. Snad i proto se zájem turistů rychle stočí ke kašně, na které stojí monumentální barevné sousoší světce s kohoutem odkazující na biblické zakokrhání po Petrově zapření. Člověk vídá v místních obchůdcích maličké, lehce naivní plastiky svatých, ale když spatříte takové dílo v obří velikosti, mírně řečeno vás to překvapí.

Protože jsme měly dost času, vydala jsem se po cestičce, která mě vedla do míst, kam už turisté běžně nechodí. Všude voněla tráva, ze které se stávalo seno vestoje, cikády svým cvrčením úspěšně konkurovaly ptákům a nebe laškovalo s jezerní hladinou. Ta měnila barvu podle toho, zda svítilo slunce, nebo ho zakryl mrak. Temnělá obloha v dálce naznačovala, že se něco chystá. Bylo pozdní odpoledne a každý fotograf ví, že to je doba, kdy se nejlíp fotografuje. Tak co si myslíte, že jsem dělala já?

Cestou k jezeru jsem sledovala domy pomalované fantastickými obrázky a hledala stopy po dobách, kdy městečko bylo jedním z center bítníků a bohémských cestovatelů.

Ještě jsem se prošla po promenádě s molem a barevnou dlažbou s mayskými vzory, vypila jedno jugo de granada, což je čerstvá šťáva z granátových jablek, a potom už jen nasedla do lodičky na cestu zpět, během které nám průvodkyně vyprávěla o tom, jak skvěle si San Pedro La Laguna chrání své životní prostředí. Je téměř vzorem pro celou Guatemalu. Místní radní například už před lety zakázali používání jednorázových plastových tašek, brček a polystyrenového nádobí.

Ráno jsem byla okouzlená přírodní krásou jezera, večer, když jsme Atitlán opouštěly, byla skoro tma a z té krásné scenérie zbyly už jen tři temné sopky na pozadí o maličko světlejšího nebe. Ale nevadilo mi, že vlastně nic nevidím. Stačilo mi, že vím, že tam někde v dálce jsou městečka plná lidí, pro které jsou mnohé dávné tradice současností. Moc jim přeju, aby to tak ještě dlouho zůstalo.

Při psaní článku jsem vycházela ze svých vzpomínek, podrobných poznámek, co si dělám během cest, a z článku Anny Schlindenbuch: Bůh, který si rád zakouří, Lidé a země (2017).