Článek
Osm hodin trvala cesta z Chichicastenanga přes guatemalskou vysočinu s neustálými serpentinami do městečka Lanquín (přibližně 250 km). Dostala jsem pokoj, kde mi pod okny šuměla divoká řeka Río Cahabón. Potom její zvuk přehlušil déšť. Nebyl prudký, ale zato vytrvalý, a jak se druhý den ukázalo, hodně nám zavařil.
Hned po snídani jsme nastoupily na korbu otevřeného náklaďáčku opatřeného hodně chatrným zábradlím a vyjely k mostu Semuc Champey – geologickému unikátu, který má status národního přírodního monumentu. Ten sice leží v přibližně stejné nadmořské výšce jako Lanquín, ale musí se překonat jeden horský hřeben. Vzhledem k tomu, že cesta je plná kamenů, její okraje nejsou zpevněné a díky večernímu dešti byla plná bahna, připadala jsem si jako kdysi dávno v Uzbekistánu na hrbu nevyzpytatelného velblouda. Když náklaďáček konečně zastavil, neznamenalo to, že jsme na místě. K cíli naší cesty jsme se ještě musely doslova proklouzat po rozbláceném chodníčku.

Jedno z jezírek na mostě Semuc Champey
Pohled na jezírka, která most zdobí, je krásný, ale k tomu, aby ho člověk mohl vidět celý, musí vystoupat na vyhlídku, která je přibližně o 200 metrů výš. To by byla hračka, kdyby se nejednalo o strmou cestu plnou balvanů a po dešti i mazlavého bláta. Dýchala jsem jako astmatik, kolena mě bolela a nepomáhaly ani chvilky oddechu, kdy jsem se zastavila, abych si tu strašnou cestu zdokumentovala. Místy byly podél stezky nataženy řetězy, ale většinou jsem se musela spolehnout sama na sebe a doufat, že to přežiju. Na cestu zpátky jsem raději ani nemyslela.
Ale musím říct, že námaha stála za to. Na dně kaňonu jsem spatřila soustavu překrásných tyrkysově zbarvených tůní, které se ve slunci leskly jako diamanty. Ale kde je ten most? Kde je Río Cahabón, naše řeka, která tu má téct? Odpověď je prostá a sama jsem se přesvědčila o tom, že to tak je. S obrovským rámusem se propadá v místě zvaném El Sumidero do podzemí, protéká vápencovým tunelem, urazí 300 metrů a za pár vteřin se doslova běsnící z toho geologického podrazu vynoří v místě zvaném El Manantial. To nahoře, na povrchu vápencové klenby, si klidně leží jezírka plná pramenité vody stékající z okolních skal.

Soustava jezírek na mostě Semuc Champey
Cestu dolů mokrým svahem jsem přežila snad jen díky tomu, že jsem měla před sebou vidinu koupání v křišťálově čistých jezírkách. A byla by to skutečně krásná koupel, jen do ní nevstupovat z rozmoklého břehu, kde není na co si sednout, kam odložit šaty a položit boty, aby neskončily v řece. Osvěžená studenou vodou jsem se potom prošla po cestičce z prken vedoucí podél celého mostu až do míst, kde se řeka propadá do hlubin. Přišlo mi, že řve strachy, co se to s ní děje. Taky bych řvala.
Dlouho po poledni nastala chvíle na oběd. Podél příjezdové silnice jsou rozestavěny stánky zařízené jako provizorní jídelny. Sedí se na lavicích z prken a u rozviklaných stolků se jí z papírových tácků. Volba byla v podstatě iluzorní: buď dušené kuřecí maso s rýží, fazolovou kaší a smaženými banány, nebo naprosto totéž kuřecí maso s rýží a fazolovou kaší, kde banány nahradilo pečené avokádo. Dala jsem přednost tomu avokádu.

Místo, kde se Rio Cahabón propadá do podzemí.
Ještě před odjezdem jsem docela náhodou objevila kousek od místa, kde jsem jedla, svatyni, kterou tvořila do kruhu opracovaná skála s vytesanými reliéfy mayských i křesťanských symbolů. Později jsem se dozvěděla, že se jim obecně říká horské svatyně. O té mé jsem ale nenašla nikde žádnou informaci.
Vracela jsem se do hotelu s botami obalenými blátem a se vzpomínkou, kterou lze sice popsat slovy, ale nic nenahradí její skutečné prožití. Mám tím na mysli onu úzkost a snad i strach z toho, že výstup k vyhlídce nezvládnu, a následný čistý pocit štěstí, že jsem to dokázala.





