Článek
Do svého života jsem si pustila několik rituálů. Jeden, který mám obzvlášť ráda, je rituál odletového piva. Ať už odlétám v kteroukoliv hodinu, musím si jedno dát. Ne na kuráž, protože já se létat nebojím, a ne proto, abych v letadle usnula, na to bych jich potřebovala víc a stejně by to asi nepomohlo, protože v letadle spát neumím. Dávám si ho proto, abych se odměnila za zvládnutí celého toho předodletového maratonu: zabalit kufr, zalít kytky, postarat se o kocoura, nezapomenout vypnout vodu, dojet včas na letiště, najít tam zástupce cestovní agentury a spolucestující, vystát frontu na odbavení a nakonec projít bezpečnostní kontrolou.
Nejinak tomu bylo při mé cestě do Guatemaly, kterou jsem podnikla v roce 2024. Objednala jsem si pivo, zjistila, že je zase o něco dražší než minule, a sedla si ke stolečku se svým tygrem, mým plyšovým maskotem, který se mnou absolvuje všechny zahraniční cesty.
Dopila jsem, dala si na záda batoh, vzala tygra a vyrazila ke gatu na letadlo do Paříže. Tam jsme měli jen pár hodin na přestup na spoj do Panamy, odkud jsme měli doletět do Guatemala City.
Nastoupila jsem do letadla Air France, našla své místo, připoutala se a čekala na start. Uteklo deset minut, dvacet, půlhodina a my byli stále na zemi. Potom jsem spatřila přicházet k boku letadla skupinku mužů. Živě diskutovali a co chvíli se dívali na hodinky. Nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní. Letušky už dál nemohly mlčet o tom, co se děje. A tak se nás aspoň pokusily uklidnit sdělením, že byl problém s jedním motorem, ale: „Nebojte se, není důvod k panice. Závada už byla odstraněna.“ „Tak proč nestartujeme?“ ptali jsme se. Ukázalo se, že ještě musí sehnat technika, který má oprávnění potvrdit, že stroj smí do vzduchu. A tak se zase čekalo a my pomalu ztráceli naději, že chytneme navazující letadlo. Technika sehnali až za další hodinu. Palubní personál se o nás mezitím staral zhruba tak, jako bychom byli vzduch. Konečně se letadlo rozjelo. Ale ne na start. Muselo se ještě odmrazit, což zabralo další dlouhé minuty. Poslala jsem synovi SMS: „Adame, měli jsme porouchaný motor. Stále ještě stojíme na letišti.“ Odpověděl: „Maminko, lepší rozbitý motor na letišti než ve vzduchu.“ Není nad to dívat se na všechno z té lepší stránky.
Na letiště Charlese de Gaulla jsme dosedli pár minut poté, co naše letadlo směr Panama odstartovalo. A v tu chvíli začala naše francouzská anabáze. Tři hodiny trvalo, než nám francouzští úředníci našli náhradní spojení. Přes Kolumbii, a to až následující den. Zajištění letištního hotelu zabralo další hodinu. A protože jsme už ani v nejmenším nevěřili, že by naše kufry zvládli správně přesměrovat, raději jsme si je vyžádali s tím, že se ráno sami znovu odbavíme. Čekání na zavazadla spolykalo další dvě hodiny. Francouzský letištní personál je kapitola sama pro sebe. Arogantní výraz, odměřené pohledy, zjevná nechuť, pokud nemluvíte francouzsky, a nekonečně pomalé jednání, které snad považují za noblesní. Není ve světě nad francouzského úředního šimla. Nikdo se nám jménem letecké společnosti neomluvil.
Obchůdek na letišti v Bogotě
Přistání i start na bogotském mezinárodním letišti, zkráceně nazývaném El Dorado, proběhly bez problémů. Bylo vidět, že piloti se umí přizpůsobit úskalím, která přináší řidší vzduch, neboť letiště leží ve výšce přes dva a půl tisíce metrů nad mořem. Je krásné a navíc přehledné, což cestovatel ocení zejména tehdy, když přilétá z letiště Charlese de Gaulla.
Cesta z Prahy přes kolumbijskou Bogotu nám místo plánovaných 26 hodin trvala dva dny, leč popsané útrapy celou naši skupinku dokonale stmelily, a tak jsme vstoupili na půdu Guatemaly jako kamarádi, co se znají řadu let, a ještě celí utrmácení si dali v hotelu příletové pivo. Mimochodem, bylo dobrý.
