Antigua: Město ve stínu sopek, kde panenky berou na sebe lidská trápení (UNESCO)

Do Guatemaly jsem se konečně dostala na konci zimy 2026. Proč „konečně“? To proto, že už jsem tam měla odletět jednou, ale 14. března 2020, pouhý den před mým odletem, byl kvůli covidu vyhlášen zákaz cestovat do rizikových zemí.

Díky ne zrovna povedenému příletu jsme ztratily den určený k prohlídce Guatemala City, a tak jsem toto město viděla jen z okýnka minibusu cestou z letiště do Antiguy, kdysi hlavního města země. Naše průvodkyně, zkušená znalkyně Střední Ameriky, nás ale uklidnila, že o nic moc nepřicházíme.

Zato propásnout Antiguu by bylo neštěstí. Kdysi byla hlavním městem, ale poté, co ji zemětřesení v roce 1773 prakticky srovnalo se zemí, schválil španělský král přesun metropole na bezpečnější území nazvané Nueva Guatemala de la Asunción (dnešní Guatemala City). Původní sídlo pak dostalo název Antigua Guatemala, tedy Stará Guatemala. Zákaz další výstavby a odchod institucí paradoxně pomohly uchovat jeho jedinečnou barokní podobu, díky které je dnes zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Geologicky nestabilní je oblast stále, neboť město obklopují tři sopky, přičemž jedna z nich je dodnes hrozivě činná. Díky nim je Antigua neodolatelně fotogenická, ale současně v sobě skrývá děsivé kouzlo.

Město pochází ze 16. století, ale žádnou renesanční či barokní stavbu v původní podobě tu nenajdete. Všechny byly zemětřeseními v průběhu staletí poničeny. A pokud se opravovaly či znovu stavěly, původní podoby se už nikdy nepodařilo dosáhnout, i když snaha byla velká. Rozkvetlo tu takzvané tektonické baroko – styl, který se sice nestal oficiálním, leč běžně používaným architektonickým pojmem pro masivní zdi a nízké zvonice schopné lépe odolat otřesům.

Centrální náměstí mi připomnělo peruánskou Arequipu. V jeho čele stojí katedrála svatého Josefa. Fandím svatostánkům zasvěceným tomuto člověku, který prokázal mimořádnou míru tolerance, pochopení a tichého přijetí osudu – možná větší než celá řada jiných svatých. Z její střechy je úžasný pohled na město a její okolí.

Dívali jsme se i na Fuente de las Sirenas neboli Kašnu mořských panen. Jenom shora si člověk může vychutnat její krásu v plné síle. Píše se o ní jako o mimořádně cenné ukázce hispanoamerické koloniální architektury z období vrcholného baroka.

Rozlehlý park pokrývá skoro celé náměstí a ve stínu obrovských korun posvátných stromů ceiba tu na zemi posedávají mayské ženy a nabízejí své výrobky: z ručně tkaných látek ušité tašky, batůžky i povlaky na polštáře, šperky z korálků s geometrickými motivy, košíky a klobouky z palmových listů a také „muñecas quitapenas“.

Jsou to maličké „panenky strachu“ pocházející právě z Guatemaly, které se vyrábějí z dřívek, kousků látek či kukuřičného šustí. Mají schopnost převzít na sebe lidská trápení a starosti. Tuto moc jim dává podle legendy bohyně slunce a moudrosti Ixmucané, jež v mayské mytologii pomáhala stvořit lidstvo z kukuřice a vládla darem vyřešit jakýkoliv lidský problém. V mayském mysticismu má každý materiál svůj duchovní původ – dřevěné jádro nese sílu posvátných stromů a ručně tkané nitě jsou protkány symbolikou čtyř světových stran a přírodních živlů. Panenka funguje jako amulet. Stačí, když jí před spaním pošeptáte své trápení a položíte si ji pod polštář. Když těžkost pomine, panence poděkujete a potom ji spálíte, nebo pohřbíte do země. Nemá jen schopnost naslouchat, ale dokáže aktivně chránit. Nikdy se nesmí darovat někomu dalšímu, protože tím by se na něj přenesl cizí strach. Dobrá zpráva je, že si ji můžete vyrobit sami. Podle šamanů má vlastnoručně vyrobená panenka obzvlášť velkou sílu, samozřejmě za předpokladu, že v ni věříte.

Když jsme procházely ulicemi, narazily jsme na místo, kde byly vystaveny polychromované procesní sochy v životní velikosti, které se nosí městem o Velikonocích. Jde o tradici Semana Santa, tedy Svatého týdne, který je zapsán na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Nejsou to ledajaká díla. Spatřily jsme mezi nimi několik Ježíšů nesoucích na rameni kříž, sochy Panny Marie i zpodobnění patrona města, svatého Jakuba. Mnohé pocházejí ze 17. a 18. století a mají obrovskou historickou hodnotu. Bylo fascinující vidět tato staletá umělecká díla zblízka a uvědomit si, kolik generací už provázela ulicemi pod žhnoucím sluncem i v prachu cest.

Nevšední je komplex bývalého kláštera a chrámu Santo Domingo, který byl z velké části zničen při zemětřesení v roce 1773. Od té doby chátral, zarůstal plevelem a sloužil jako zdroj stavebního materiálu pro domy v okolí. Koncem 20. století se naštěstí přistoupilo k jeho citlivé rekonstrukci. Celá záchrana památky proběhla díky soukromé iniciativě a soukromým financím. Málokdy se podaří tak elegantním způsobem propojit koloniální historii s moderním provozem.

Miluju místa, která na cestě absolutně nečekám. V případě Antiguy to byly zastřešené, ale jinak otevřené veřejné prádelny ještě z koloniálních dob. Jedná se o rafinovaný systém kamenných nádob, do kterých přitéká čistá voda a důmyslnými žlábky ta špinavá odtéká pryč. Dodnes k nim přicházejí ženy v barevných šatech s prádlem v koších na hlavě, aby tu vypraly a popovídaly si, ať už ve španělštině, nebo v mayštině. Hledáte-li opravdové srdce města, zamiřte právě sem.

Zatímco španělští dobyvatelé šíleli po zlatu, Mayové považovali za nejcennější poklad své země jadeit – zkamenělé kapky nebeské rosy a slz bohů. Muzeum jadeitu, které jsem si nenechala ujít, návštěvníka rychle přesvědčí, že zelený minerál odrážející světlo jako žádný jiný je skutečně mnohem ušlechtilejší než třpyt drahých kovů.

Památky a historie jsou úchvatné, ale útulné podniky k cestování neodmyslitelně patří. Většina z nás zamířila do vyhlášené pekárny a kavárny Doña Luisa Xicotencatl, která sídlí kousek od centrálního náměstí v rozlehlém historickém domě se dvěma patry půvabných dřevěných pavlačí. Objednaly jsme si čerstvě upečený banánový chléb, jehož hutná struktura připomíná naši bramborovou bábovku, a k tomu co jiného než poctivou guatemalskou kávu. Na sladké si příliš nepotrpím, ale tady jsem si skutečně pochutnala.

Ten den jsem si sice do hotelu šperk z jadeitu nepřinesla, zato kouzelných panenek trápení jsem měla v batohu celý tucet.

Při psaní jsem vycházela ze svých podrobných poznámek, které si dělám v průběhu cesty, vzpomínek a z této literatury:

Heinrich Wölfflin: Renaissance und Barock (1888)

Guatemala, Lonely Planet (2023)

Miloslav Stingl: Tajemství indiánských pyramid (Jota 2019)