Článek
Myslím si, že pro potvrzení Darwinovy myšlenky, že nepřežívají ti nejsilnější ani nejchytřejší, ale ti, kteří se dokážou nejlépe přizpůsobit změnám, nejsou vhodnější kandidáti než Mayové. Téměř všichni jsou křesťané, ale leckterý evropský kněz by se zděsil, kdyby vstoupil do některého z jejich kostelů. Třeba do těch dvou, které stojí v horském městě, přezdívaném Chichi, ležícím ve střední části Guatemaly.
Vyjeli jsme brzy ráno z Panajachelu a po dvou hodinách cesty minibusem po strmých horských silnicích jsme dorazili do nevšedního města v nadmořské výšce necelých dvou tisíc metrů. Věděli jsme, že se ten den na hlavním náměstí koná vyhlášený tradiční trh, největší v celém regionu El Quiché. Nenajdete zde atmosféru turistických pastí, kde každý třetí stánek nabízí laciné suvenýry. Tohle je skutečné srdce obchodu, kam se sjíždějí lidé z celého širokého okolí.

Trh v Chichi
Procházela jsem labyrintem uzoučkých uliček mezi dočasně postavenými krámky krytými plachtami. Míjela jsem pytle s hrubou i hladkou kukuřičnou moukou, hromady oranžových, temně žlutých i bílých kukuřičných klasů, sušené rybičky a ochutnávala nejrůznější semena a oříšky. Oči přecházely ze záplavy barev ručně tkaných koberečků, tašek i šatů. Narazila jsem na úchvatné stříbrné šperky, jemné textilie i keramické mísy a vázy zdobené prastarými mayskými motivy. To vše sice nabízejí i jiné trhy, ten v Chichi je však výjimečný prodejem rituálních předmětů ve velkém. Koupíte tu vonnou pryskyřici kopál, zdobené hliněné kadidelnice i svíce všemožných odstínů, z nichž každý nese jinou symboliku. Například černá svíce očišťuje, chrání před zlými silami a má v mayské kosmologii výsadní postavení. Krámky doslova přetékají posvátnými bylinami, čerstvými květy pro zápalné oběti a dechberoucími dřevěnými maskami zvířecích duchů i dávných předků.
Když jsem několikrát zabloudila v nepřehledné změti uliček, ocitla jsem se v části zvané comedores. V těchto improvizovaných jídelnách se na otevřených ohních i plynových hořácích připravuje nebesky voňavé jídlo. Přála bych vám vidět kuchařky, s jakým mistrovstvím hnětou a tvarují kukuřičné placky, které pečou na rozpálených plotnách comal a plní masem, jak smaží zelené banány a do obřích bublajících hrnců sypou plné hrsti aromatického koření. Neodolala jsem a dala si misku husté červené omáčky Pulique s masem. Byla naprosto vynikající.

Comedores - improvizovaná kuchyně na trhu
Po dvou hodinách jsem se z tržnice vymotala a zamířila ke dvěma svatyním. Stojí přímo proti sobě na prostorném náměstí, jehož skutečné rozměry pod náporem stánků téměř zanikly. Nejde o obyčejné kostely. Ačkoliv zvenčí působí jako typické koloniální památky, uvnitř pulzují mayským mysticismem. K většímu chrámu Santo Tomás z roku 1540 stoupá osmnáct strmých kamenných schodů – co schod, to jeden měsíc mayského solárního kalendáře. Ztělesňuje světlo, život, lidské přátelství a lásku. Protější kaple El Calvario je naopak zasvěcena smrti, podsvětí a duším zesnulých. Ačkoliv mají obě stavby zářivě bílé fasády, Santo Tomás představuje sféru světla, zatímco menší El Calvario, které bylo bohužel zavřené, patří stínům.
Větší chrám byl naštěstí otevřený a právě v něm vrcholil očistný rituál. Schodiště zaplnili přihlížející a v jejich středu stál šaman s vyšívanou čelenkou na hlavě. Obrácen k prosebníkovi mával kadidelnicí s dýmajícím kopálem a monotónním hlasem odříkával modlitby, kterými z těla i duše vyháněl zlé síly. Po skončení venkovní části se všichni přesunuli dovnitř. Na kamenné podlaze vystlané voňavým borovým jehličím stavěli lidé pestrobarevné svíčky. V klíčový moment šaman hodil do věčného ohně obětinu. Překvapilo mě, když jsem spatřila obyčejné vajíčko – duše prosebníka zřejmě nepotřebovala až tak dramatickou očistu.
Zatímco šaman pokračoval v tichém mumlání, vydala jsem se prozkoumat interiér. Hlavní oltář v čele se topil v šeru, protože jediným zdrojem světla byly plameny obětních svící. Dřevěné sochy světců rozestavěné podél stěn se zprvu ztrácely ve tmě, ale jakmile si zrak přivykl, spatřila jsem, že mají na sobě tradiční guatemalské kroje. Posvítit si na ně telefonem nepřipadalo v úvahu, protože Mayové tolerují návštěvníky pouze pod slibem absolutní diskrétnosti.
Zatímco lidový světec Maximón vyvolává spíše pobavený úsměv, v potemnělém prostoru kostela prostoupeném kopálem jsem pocítila hlubokou úctu. Chichicastenango podává živý důkaz o tom, že španělským misionářům se starou víru nikdy vymýtit nepodařilo. Zůstává fascinujícím paradoxem, že se pohanské obřady odehrávají právě na půdě chrámu, jenž měl mayské náboženství definitivně sprovodit ze světa.

Hlavní obětiště na kopci Turk´aj
Nad městem se navíc vypíná kopec Turk'aj s rozsáhlým předkolumbijským obětištěm. V jeho ohnisku stojí kamenný oltář s prastarou sochou boha země a úrody Huyup Tak'aj, dnes nazývanou Pascual Abaj. Povrch kamene je za staletí obětních ohňů natolik zčernalý sazemi, že splývá s okolím. Kolem hlavního posvátného okrsku se nacházejí menší kruhová ohniště a celou scenérii doplňují kamenné kříže. Když v 16. století španělští dobyvatelé plenili domorodé svatyně, obyvatelé ukryli uctívanou sochu do lesů na kopci. Kněžím však bylo podezřelé, kam se Indiáni stále vytrácejí. Mayové proto přišli s důvtipným vysvětlením, že putují za svatým Pasqualem, do kterého své staré božstvo jednoduše včlenili. A kamenné kříže? Španělé byli spokojeni s domnělým křtem pohanů, zatímco Mayové v kříži dál uctívali své čtyři světové strany a posvátný strom života Ceiba.
Při psaní článku jsem vycházela ze svých vzpomínek, podrobných poznámek, co si dělám během cest, a knihy Miloslava Stungla: Za pokladmi mayských měst, Obzor (1976





