Článek
Boka Kotorská - 2. část
V předchozím článku jsem se věnovala jenom Kotoru. Dnes navštívíme víc míst, i když to nebudeme přehánět. Připomeňme si, že se nacházíme v Boce Kotorské, která je pod názvem Přírodní a kulturně-historická oblast Kotoru zařazena do seznamu UNESCO.
Zatímco Kotor je v celém zálivu nejznámější, skutečným srdcem Boky Kotorské je Perast. V dobách Benátské republiky býval významným námořním centrem, jehož obyvatelé požívali zvláštní výsady a pověst mimořádně zdatných mořeplavců i neohrožených obránců zálivu před Osmanskou říší. Městu byla přiznána politická i právní autonomie, mělo vlastní samosprávu, vlastní soudnictví a celou řadu hospodářských a daňových privilegií.
Dnes v Perastu žije něco málo přes dvě stě stálých obyvatel, kteří od října do konce dubna čerpají sílu, aby ve zbývajících měsících roku dokázali ustát nápor statisíců turistů. Na druhou stranu ti jsou pro město požehnáním, protože jiných pracovních příležitostí kromě všeho, co souvisí s cestovním ruchem, tu moc není. Snad jen drobný rybolov a chov slávek a ústřic mimo sezonu vylepšují domácí rozpočty.
Pro nás turisty je Perast něco jako Bruggy v Belgii či Český Krumlov u nás doma. Musíte ho navštívit, ale stačí den, abyste získali dostatečnou představu o jeho dávné slávě. Pokud ale chcete město poznat trochu víc, dejte mu aspoň dva dny, které jsme my bohužel neměly. A tak jsem spíš ve spěchu míjela na dvě desítky nádherných barokních paláců dochovaných z dob Benátské republiky, které dnes většinou slouží jako hotely, muzea či výstavní síně, a dopřála si luxus strávit delší čas u farního kostela svatého Mikuláše. Ten spolu s nedostavěným chrámem z 18. století a pětapadesátimetrovou zvonicí tvoří prazvláštní, různorodý celek. Když člověk vstupuje do kostela, mívá dost jasnou představu, co ho tam čeká. To ale neplatí o nedostavěném chrámu v Perastu. Zbyly z něj jen vysoké obvodové zdi s okenními oblouky. Napoleonské války, respektive jejich dopad na bohatství těch, kteří stavbu platili, vztyčení klenby a kupole zhatily. A tak stojíte tam, kde měla být sloužena mše, a díváte se přímo do nebe. Nechci se rouhat, ale napadlo mě, že možná právě díky té chybějící střeše mají věřící k Bohu o kousek blíž.
ostrov Sveti Đorđe
Z nábřeží Perastu je pohádkový pohled na dva ostrovy, zvlášť když před vámi stojí orosená sklenice skvělé domácí limonády. Sveti Đorđe neboli svatý Jiří působí tajemně. Zpoza vršků temně zelených cypřišů vykukují střechy benediktinského kláštera Samostan svetog Đorđa, jehož základy sahají až do 12. století. Hřbitov, kde byli v minulosti pohřbíváni vedle mnichů i slavní admirálové a příslušníci místní šlechty, z dálky nezahlédnete. Ale ani zblízka ne, protože ostrov je pro veřejnost nepřístupný a slouží pouze náboženským účelům.
To Gospa od Škrpjela neboli Panna Marie ve skalách v modrých vodách zálivu a pod ještě modřejším nebem s barokním chrámem s půvabnou tyrkysovou kupolí jen září do dálky. Rozhodně byste neřekli, že je to uměle vytvořený ostrov.
To bylo tak – a podotýkám, že ten příběh je pravdivý, neboť jak jinak by se tam ten ostrov vzal? Na místních letáčcích se můžete dočíst asi toto: Dva bratři, námořníci z Perastu, našli 22. července roku 1452 na nepatrném skalním útesu vyčnívajícím z moře ikonu Panny Marie s Ježíškem. Jeden z bratrů byl tehdy vážně nemocný a poté, co se obrazu poklonili, se zázračně uzdravil. Místní obyvatelé to pochopili jako boží znamení a námořníci složili posvátný slib, že na tomto místě vybudují svatyni. Stavba ostrova trvala celá staletí. Kdykoliv se perastští námořníci vrátili z nebezpečné plavby ve zdraví domů, přivezli na lodi kamení a shodili ho kolem posvátného útesu. Navíc na tomto místě záměrně potápěli staré, poškozené a vyřazené lodě naložené těžkými balvany. A výsledek: stabilní ostrov o ploše přes tři tisíce metrů čtverečních, na němž dnes stojí půvabný barokní kostel zasvěcený Panně Marii.
ostrov Gospa od Škrpjela
Dneska se už námořníci nevracejí z plavby s hromadou kamení, ale jednou za rok při slavnosti zvané Fašinada se tradiční dřevěné čluny naloží kamením, ozdobí větvemi a v dlouhém průvodu svázaných lodí veslují k ostrovu za doprovodu starých lidových písní. Kameny pak házejí do moře kolem břehů ostrůvku. Pomáhá to chránit základy umělého ostrova před erozí a podmořskými proudy. Miluju situace, kdy si praktické činnosti podají ruce se symbolikou opírající se o mysticismus.
Krásný příběh. Krásné místo, jenže moc lidí. A tak než na vás dojde řada, abyste mohli vstoupit dovnitř, fotografujete ostrov svatého Jiří a pořád dokola samotný Perast, protože z dálky vypadá neodolatelně. Vysoká zvonice, červené střechy domů, jejich bílé zdi a to vše zarámované horami. Když už máte vyfotografované úplně všechno, posedáváte, kde se dá, a povídáte si. A to čekání za to stojí, protože uvnitř na vás kromě desítek barokních pláten a tisíců stříbrných děkovných destiček od zachráněných námořníků čeká ještě jeden dojemný příběh: slavná výšivka Jacinty Kunić-Mijović, která na svého manžela čekala celých pětadvacet let a do vlasů andělů vetkávala své vlastní prameny, jak jí s plynoucími roky bělaly.
Už jsme toho hodně slyšely o dramatické a bolestné historii Černé Hory, ale o dani z krve jsme se od našeho průvodce dozvěděly až během tohoto čekání. Byla to strašná daň zvaná devširme, kterou zavedli Osmané. Z křesťanských rodin na dobytých územích odváděli vybrané chlapce, a asi není potřeba zdůrazňovat, že vybírali ty nejzdatnější a nejbystřejší. Odbojní Černohorci sice v nepřístupných horách kladli divoký odpor, ale i z jejich rodin sultánovi výběrčí děti unášeli. Chlapec byl poslán do přísné školy, kde z něj vychovali oddaného muslima bezvýhradně věrného sultánovi. Po jejím absolvování se stal janičářem, elitním vojákem, který pak v bitvách nezřídka stál proti svému vlastnímu lidu.
Rozkvétající marhaník (granátovník)
Ale to už je dávná historie. Dnešní Černohorci žijí v malé svobodné zemi, která si po dlouhých historických zvratech v roce 2006 znovu obnovila svou nezávislost. Přeju jí, aby to už bylo natrvalo.
Příští článek bude už o Guatemale.
Při psaní článku jsem vycházela zejména ze svých vzpomínek a podrobných poznámek, které si dělám v průběhu cesty. Některé informace jsem čerpala z místních turistických letáčků.
