Článek
Ještě jsme se nevzpamatovaly z koloniálního kouzla Antiguy a už jsme stály na břehu jezera Atitlán (je co do plochy pětkrát větší než náš Orlík), kde jsme prožily celý den. Stačí jeden pohled k tomu, abyste se do tohoto místa bezhlavě zamilovali. Představte si, že stojíte na vyvýšeném břehu a od modrostříbrné, dokonale klidné hladiny vás odděluje pás sytě rudě kvetoucích stromů s ostře zelenými listy. Jedná se o africký tulipánový strom, v Guatemale nazývaný tulipán africano. Na obzoru se rýsují temně modré siluety Tres Gigantes, jak se zdejší trojici majestátních sopek přezdívá. San Pedro má sice nejvýraznější tvar, ale má se za to, že je již vyhaslá. Sousední sopka Tolimán je takzvaným spícím vulkánem. Třetí a současně nejvyšší z nich je sopka Atitlán, která se tyčí do výšky přes tři a půl tisíce metrů nad mořem; je stále považována za aktivní, i když naposledy soptila v polovině devatenáctého století. A nad tím vším se klene blankytně modré nebe ozdobené bílými oblaky. Jestli existuje pozemský ráj, potom musí vypadat přesně takhle.
Pohled na jezero
Přítomnost sopek napovídá, že se nacházíme v tektonicky neklidné oblasti, kde by podle logiky nemělo být radno žít. Realita je ale jiná. Kolem jezera leží celá řada městeček, z nichž dvě jsme navštívily. Dříve než vstoupíte na pevnou půdu San Juanu La Laguna, musíte projít po spleti dřevěných můstků vedoucích od přístaviště ke břehu. Odtud vás čeká cesta vzhůru do kopce. Člověk ale nemá příležitost se zadýchat, protože se co chvíli zastavuje u obchůdků nabízejících barevné koberečky, látky a suvenýry, míjí malebné hospůdky a spoustu pozoruhodných rukodělných dílen.
V tkalcovské dílně
My jsme navštívily jednu z těch tkalcovských. Zpracovává se v ní, ručně přede a tká bavlna, kterou místní ženy barví výhradně přírodními výtažky z rostlin, kůry a bylin. Z hotové látky pak šijí ubrusy, přehozy a nádherné šaty. Jsou kombinací staré mayské kultury a hispánských časů. Bavilo mě sledovat, jak jsou šaty se vzory inspirovanými prastarými mayskými ornamentálními tvary i jejich barvami zdobeny vyšívanými portičkami, všitými šňůrkami, paspulkami a krajkovými kanýrky. Člověk by řekl „nevkus“, ale v pojetí místních švadlen se jedná o nenapodobitelnou parádu.
Kostel San Juan
Když konečně doputujete nahoru ke kostelíku San Juan, otevře se vám pohled na jezero zase z úplně jiného úhlu. Ten můj trochu zastiňovaly keře se žlutými květy divokých mexických slunečnic, které svahy kolem jezera doslova rozzáří. Vzpomínám, jak jsem tam stála s křupavou kukuřičnou plackou garnacha v ruce, ze které mi padala skvělá masová směs se zeleninou a sýrem, a přemýšlela o tom, jak to na tomto břehu asi vypadalo před staletími. Právě zdejší mayský kmen Tz'utujilů po příchodu Španělů urputně a hrdě bránil své království. Duchovní mapa se však od té doby výrazně proměnila. V současnosti je společnost kolem Atitlánu rozdělena na dva velké proudy: tradiční katolicismus, který se po staletí proplétal se starými mayskými rituály, a evangelikální protestantismus, jenž je v posledních desetiletích, co do počtu věřících, na strmém vzestupu.
Zastínění ulice
Bylo skoro poledne, když jsem se pomalu vracela zpátky k jezeru. A tehdy jsem teprve pořádně ocenila, že celá cesta je před sluncem stíněná baldachýnem stovek rozevřených deštníků všech myslitelných barev. A barvy jsou i na domech. Procházíte-li uličkami městečka, narážíte na řadu celoplošně pomalovaných zdí. Někdy se jedná o skutečně mistrovská díla, jindy je to jen slaboučký pokus o sebevyjádření, ale i na ten stojí za to se podívat.
Výrobna kakaa
Než jsme městečko opustily, čekala nás ještě jedna zastávka. Kakao patří ke Guatemale asi stejně tak jako pivo k Česku. A tak jednou z nejvyhledávanějších tradičních řemeslných dílen a manufaktur je družstvo Licor Marrón Chocolate. Téměř bez dechu jsme poslouchaly výklad doprovázený ukázkami toho, jak se zpracovávají kakaové boby a vyrábí čokoláda. Já jsem si kromě čokolády odvezla i balíček slupek z kakaových jader, ze kterých se dělá čaj. Ten voní čokoládou, ale je také plný minerálních látek. Bohužel, že by byl, kdo ví jak dobrý, se nedá říct.
Konec 1. části
Při psaní článku jsem vycházela ze svých vzpomínek a zejména z poznámek, které se dělám během cesty.
