Článek
Abych řekla pravdu, chvíli jsem váhala, jak téma uchopit. Chci hovořit o buddhismu a hinduismu, a přitom vás nechci školit. No, snad se mi to podaří. Poprvé jsem se s hinduismem setkala v Kambodži a dokonale mě okouzlil příběhy o stvoření světa, o hoře Méru, o oceánu mléka, o bozích, démonech i nymfách a o hrdinství, sebeobětování a kráse. S buddhismem jsem byla konfrontována o pár let později na Srí Lance. Nenabízí pohádkově kouzelné příběhy o vzniku světa. Má za to, že světy prostě vznikají a zanikají a bohové na tom nemají žádnou zásluhu. Sám Buddha považoval otázku vzniku vesmíru za nezodpověditelnou. A tak hinduismus miluji, ale buddhismu nějak víc věřím. I když slovo věřit asi není úplně přesné, protože buddhismus není klasickým náboženstvím, ale spíše filosofií.
O hinduistických chrámech jsem už toho napsala dost, vzpomeňte třeba na ty v Khádžuráhu či v Orce. Tentokrát se zaměřím hlavně na buddhistické pagody a kláštery. Zatímco hinduistické chrámy jsou pozemskými domovy bohů, ty buddhistické jsou místem meditace, studia a uctívání Buddhova učení. Pagody – na Srí Lance zvané dagoby – jsou pak místem uchovávání relikvií. Při své cestě po severní Indii jsem navštívila nejposvátnější buddhistické místo na světě, město Bódhgaju. Zde pod stromem probuzení dosáhl princ Siddhártha Gautama po dlouhém hledání osvícení a stal se Buddhou, což v doslovném překladu ze sanskrtu znamená probuzený nebo osvícený. Město je plné buddhistických chrámů všech možných filosofických odnoží, ale první kroky každého poutníka vedou ke chrámu Mahábódhi zapsanému na seznamu UNESCO. Jeho základy nechal položit císař Ašóka ve 3. století před naším letopočtem přesně na tom slavném místě, kde k osvícení došlo. Ašóka byl ve své době největším propagátorem učení Buddhy.
Když jsem vstoupila do areálu, který působí jako pláň s dobře udržovaným trávníkem, spatřila jsem stovky kamenných podstavců. Myslela jsem si, že se jedná o základy malých svatyní, ale průvodce Jakub nám vysvětlil, že jde o staré základy votivních neboli děkovných stúp. To je hezké, říkala jsem si, ale kde je ten chrám? Byla jsem napjatá zvědavostí a stále jsem po něm pátrala. V rozhledu mi trochu bránila jedna velikánská stavba, která mi svou barvou i tvarem připadala jako poschoďová brambora. Nebyla to brambora. Byl to onen chrám. A zblízka už nebylo pochyb, že jde o něco skvostného. Celý objekt zdobí jemné ornamenty a květy vytesané do kamene a v hlubokých výklencích jsou umístěny sochy sedícího Buddhy provádějícího různá gesta, takzvané mudry. Obešla jsem i posvátný strom Ficus religiosa zvaný Bódhi, kolem kterého posedávali meditující mniši. Je to druh fíkusu, který se dožívá vysokého věku, ale ten u chrámu Mahábódhi je minimálně už pravnukem toho původního legendárního stromu.
Detail chrámu Mahábódhi v Bódhgaju
Prohlídkou areálu ale naše návštěva Bódhgaje neskončila. Nedaleko tohoto svatého místa stojí další unikátní komplex, v němž se nachází socha Buddhy vysoká 80 stop, tedy 25 metrů. To je v buddhismu významné číslo, protože právě tolika let se Buddha dožil v pozemském těle. Když máte čas, můžete se toulat mezi pagodami a kláštery, které zde postavily téměř všechny asijské buddhistické země. Na první pohled poznáte ten thajský, zatímco klášter s prolamovanými střechami, draky a převládající červenou barvou je typicky čínský. Tibetský hraje všemi barvami, což je pro tuto větev charakteristické, a japonský naopak vyniká zenovou střízlivostí. A když už je poutník úplně uchozený, zastaví se u velkých modlitebních mlýnků, uvnitř kterých jsou na tisících papírků napsány mantry. Vypadá to jako hra, ale ve skutečnosti má točení mlýnkem pro buddhisty hluboký duchovní význam. Stačí jedno otočení a je to, jako byste všechny ty modlitby přečetli nahlas. Líbilo by se mi, kdyby i v našich kostelích byly takové mlýnky. Aspoň že máme ty zvony. Ale jděte kolem kostela a zazvoňte si jen tak místo modlitby – křesťanský Bůh je vysoko, stejně jako ty zvony.
Konec první části.
(Druhou vydám v neděli.)
