Článek
Ten den jsme vstávali velmi brzy a ještě za tmy naše skupinka nastoupila do dvou taxíků, které nás dovezly na letiště. Čekal nás totiž vyhlídkový let k Mount Everestu. Chtěli jsme vidět, jak slunce vychází nad Himálajem. Ale jak se říká: „Když člověk plánuje, Pán Bůh se směje.“ V šest hodin se rozednělo, potom vyšlo slunce, a my jsme stále byli na zemi a čekali, zda se mraky nad horami rozplynou. Nebyli bychom první, kdo by se vrátil s nepořízenou.
Procházela jsem se po letišti a postávala u stánků se suvenýry, které nabízely modlitební mlýnky se skrytými svitky manter, drobné kovové schránky na posvátné předměty, masky hinduistických božstev, čepice z hrubé jakčí vlny, kašmírové šály i trička s potiskem „I saw Yeti“.
Yetiho jsem sice neviděla, ale velehory nakonec ano. Bůh hor Himavat se nad námi smiloval a po dvou hodinách netrpělivého čekání se mraky zvedly. Nastoupili jsme do letadla a konečně přišel pokyn ke startu. Naše letadlo ATR 72 společnosti Buddha Air to mělo z Káthmándú k horám dobrých 200 kilometrů, takže zbývalo dostatek času na to, aby nás letušky rozesadily tak, aby každý z více než sedmdesáti pasažérů měl své okno. Dostali jsme také mapky se siluetami vrcholů a jejich jmény. Netrvalo dlouho a v dálce se objevily zasněžené štíty. Nejdřív jsme však museli přeletět takzvaný Vnější Himálaj, pohoří Šiválik, které svou výškou připomíná naše Krkonoše.
Potom se ale reliéf země rychle zvedl a najednou jsme byli necelých 20 kilometrů od nejvyšších velikánů světa. Pilot letěl ve výšce kolem 7 000 metrů, abychom si štíty prohlédli z podhledu a lépe pocítili jejich skutečnou majestátnost. Letadlo letělo patnáct minut jedním směrem, pak se otočilo a vracelo se po stejné trase, aby si přišli na své cestující na obou stranách. Já jsem zpočátku seděla na odvrácené straně, a tak jsem se dívala z okénka i na opačnou stranu. Pode mnou byly nezasněžené vrcholky hor a já na ty „chudinky“ shlížela trochu shovívavě. Není lepšího příkladu relativity – tyto hory s výškou od 4 do 6 tisíc metrů by hravě strčily do kapsy velikány Austrálie, Afriky i Evropy, ale v porovnání s Mount Everestem respekt nevzbuzují.
Cestou k Mont Everestu
Konečně letadlo obrátilo směr a já měla přímý výhled. Fotila jsem ostošest a s plánkem na klíně a pomocí letušek hledala známé vrcholy. Všechno naráz se však dělat nedalo. S vědomím, že fotografií Himálaje je na internetu spousta, zatímco já jsem zde jedinkrát v životě, jsem položila telefon na volné sedadlo a opíjela se pohledem na ten do ledovců zakletý zázrak. Je to nepopsatelná krása. Štíty hor se dotýkají nebe a soupeří o pozornost. Kolosální jsou všechny osmitisícovky, ale vítězí Mount Everest. V současnosti dosahuje výšky 8 848,86 metru a díky tlaku indické tektonické desky, která se sune pod euroasijskou, bude za rok zase o 4 milimetry vyšší.
Při letu zpět do Káthmándú jsem myslela na to, jaké mám štěstí, že jsem spatřila Himálaj na vlastní oči. Televize nikdy nedokáže zprostředkovat onen úžas nad nedozírností horských vrcholů ani uchvácení krásou ledových skal třpytících se ve slunci. Na obrazovce si člověk nikdy plně neuvědomí, kolik odstínů může mít běloba štítů, průsmyků a údolí.
Člověk by si měl plnit svá přání. Já si zase jedno splnila.
