Bódhnáth: Kde se Buddhovy oči potkávají s mystikou i realitou všedního dne.

Přeskočím pár dní a přenesu se z Indie do Nepálu, do jedné ze čtvrtí Káthmándú, bývalého samostatného města. To místo se jmenuje Bódhnáth. Jeho centrem je veliké náměstí, uvnitř kterého trůní obrovská bílá stúpa s očima Buddhy hledícími do všech světových stran, která je zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO už od roku 1979. Je ozdobená barevnými praporky a každá barva symbolizuje nějaký element: modrá symbolizuje nekonečný prostor a nebe, bílá vzduch a mraky, červená oheň a zelená vodu. Žlutá barva je symbolem země a stability. Všimla jsem si, že praporky byly zavěšeny vždy v tomto barevném pořadí. A to nejen na stúpě, ale i na dalších buddhistických objektech. Náš průvodce Jakub mi vysvětlil, že vyvěšení praporků v tomto pořadí pomáhá nastolit soulad v okolní krajině i v mysli lidí. Uvažuju o tom, že napíšu dopis předsedům obou komor Parlamentu ČR. Třeba by jednání poslanců a senátorů pomohlo, kdyby byla napříč jednacími místnostmi natažena girlanda s barevnými vlaječkami zavěšenými v přesném pořadí.

Stala se nám taková zvláštní věc. Zastavila jsem se s Jakubem a jednou členkou naší skupinky u hlavních dveří tibetského buddhistického chrámu, ale ty byly zavřené. I dveře v poschodí, kam se dalo vyjít po krásných točitých schodech, byly zamčené. Už jsme chtěli odejít, když se zčistajasna zjevil mnich v šarlatové sutaně přepásané zlatým provazem a pokynul nám, abychom šli s ním. Odemkl veliké barevné dveře a my vstoupili do barevné pohádky. Všude, ale opravdu všude, byly sochy Buddhy v jeho nejrůznějších vypodobněních, úžasné obrazy, pestré koberce a předměty, které nedokážu ani pojmenovat, a samozřejmě nejdůležitější buddhistický symbol Kolo života, Bhavachakra. Za jedním podlouhlým stolem seděl na podušce mnich, kterého jsem si v první chvíli pro tu nádheru kolem nevšimla. Kývnul na nás, abychom přišli blíž. Postupně jsme si klekali proti němu na polštářek, řekli své jméno a potom se odevzdali do jeho rukou. Obtáčel nám kolem zápěstí šňůrku spletenou z nitek všech pěti barev a přitom předříkával mantry. Nakonec na náramku udělal uzlík. Dodatečně jsem se dozvěděla, že se jednalo o rituál vázání ochranného uzlu Sungwa, velmi silného gesta požehnání ukrývající v uzlíku ochrannou energii. Mystický okamžik pominul ve chvíli, kdy nás požádali o příspěvek na chrám. Inu, proč ne. Naše kostely také vybírají, a ani šňůrku na zápěstí přitom nedají. Výši příspěvku jsme zapsali do účetní knihy a odmítli doklad o platbě, prý pro daňové přiznání. Ten střet vznešené mystiky s realitou dneška mě nepřestává bavit. Vyšli jsme z kláštera, „náš“ mnich zamkl dveře a odešel, a to přesto, že se vstupu domáhala skupinka asi deseti jiných Evropanů. Byla to náhoda, osud, nebo zázrak, že si mnich vybral nás? Kdo ví. Ale v každém případě to byl veliký duchovní zážitek. Náramek jsem nosila na ruce, dokud se nerozpadl. Věřím, že ochranná energie se mnou zůstala.

Času bylo dost, a tak jsem pomalu třikrát obešla velkou stúpu, přesně tak, jak velí tradice – po směru hodinových ručiček. Potkávala jsem věřící s modlitebními růženci mála ze semen posvátného stromu bódhi či rudrákši, jak v tichosti odříkávají mantry. Obcházení stúpy, kterému se říká kora, je i hluboce společenskou záležitostí. Lidé se tu potkávají, polohlasem si povídají a přitom stále udržují rytmický krok kolem dokola, čímž symbolicky udržují koloběh života a, možná i nevědomky, kráčejí k vlastnímu vnitřnímu klidu. Potom jsem se věnovala domům lemujícím náměstí. Výstavné, na první pohled hinduistické stavby se tu střídají s těmi, které nesou typické buddhistické prvky a vyřezávané rámy oken. Všechny mají v přízemí obchůdky nabízející suvenýry nejroztodivnějších druhů, ale najdete zde i špičkové značkové obchody. A pokud zrovna nelákají na zboží, zvou k pochutnání si na rýžových smažených kroužcích sel roti nebo samosách plněných bramborami a hráškem. Já neodolala a koupila si masové knedlíčky momo, které jsou snad nejznámější nepálskou specialitou. Zastavila jsem se také v jednom neodolatelně kouzelném krámku a utratila peníze za malý, ručně tepaný modlitební mlýnek.

Právě tehdy moji pozornost upoutala jedna nenápadná, asi padesátiletá žena. S rukama sepjatýma u srdce udělala pár kroků, padla na kolena a pak se celým tělem přitiskla k zemi s pažemi nataženými daleko před sebe. Vstala, znovu sepjala ruce a celý proces opakovala. Bylo to fascinující a v tom neustálém opakování vlastně dokonalé. Tímto nesmírně fyzicky náročným způsobem, kterému se říká plná prostrace, obcházela celou obří stúpu. Zatímco Buddhovy oči shlížely z věže do všech světových stran, upřené kamsi do spirituální dálky, moje oči byly možná v tu chvíli jediné, které fascinovaně sledovaly tu paní, která nevnímala ruch kolem sebe a šla za svým cílem.

Necelých osm kilometrů dělí převážně hinduistické Káthmándú od buddhistického Bódhnáthu. V jednom převládá hinduismus, v tom druhém buddhismus. Neexistuje ale mezi nimi zeď. V centru hlavního města bez problémů najdete stúpu a to platí i v opačném případě. Chcete příklad? Přímo malý chrám bohyně Harití, který je pevnou součástí velké stúpy. Jde o původně hinduistickou démonku, kterou Buddha polepšil, a ona se tak stala společnou ochránkyní dětí pro obě víry. Existuje lepší příklad synkretismu?