Článek
Andrej Babiš dlouhodobě sní o tom, že nebude muset skládat koalici. Rád by vládl bez partnerů, kteří komplikují rozhodování. Tento sen ale možná nebyl tak nereálný, jak se dnes zdá. Jeho naplnění totiž nemuselo záviset na ještě agresivnějším populismu nebo silnější kampani, ale mohlo stát na jednoduchém triku, který se osvědčil u našich sousedů – na Slovensku.
Slovenská inspirace: rozkol, který přinesl úspěch
Pojďme se nejprve vrátit do nedávné slovenské historie. Po vraždě novináře Jána Kuciaka a následných masových protestech v roce 2018 odstoupil tehdejší premiér Robert Fico (SMER-SD), ale zůstal předsedou strany. Jeho nástupce ve funkci premiéra, spolustraník Petr Pellegrini, zastával liberálnější postoje, například v zahraniční politice. Po prohraných volbách v roce 2020 se s Ficem dostal do konfliktu.
Když Fico odmítl předat předsednictví strany, Pellegrini SMER opustil a založil novou stranu HLAS-SD. Ta se profilovala jako umírněnější a proevropská alternativa. Zda šlo o autentický rozchod, nebo promyšlenou strategii, dnes s jistotou nevíme. Faktem ale je, že po předčasných volbách v roce 2023 se obě strany opět spojily a vytvořily vládní koalici. Rozdělení tábora tedy ve výsledku vedlo k větší síle – Fico oslovil konzervativnější voliče, Pellegrini ty umírněnější.
Jak by to mohlo vypadat u nás?
V Česku je teď téměř jisté, že hnutí ANO nebude po zářijových volbách schopné sestavit vládu bez koaličního partnera. Není vyloučeno, že i v ANO někdo uvažoval nad „slovenskou cestou“. A i když se nakonec k takovému kroku neodhodlali, pojďme si představit, jak by podobný scénář mohl vypadat.
Logickou figurou pro odštěpení by byl předseda stínové vlády Karel Havlíček, který se snaží oslovit liberálnější voliče. Pokud by ANO tento plán připravovalo už od voleb 2021, mohli bychom být svědky postupného narůstání názorových rozporů mezi Havlíčkem a Babišem – například v otázkách evropské politiky.
Ilustrativní moment rozkolu by mohl vypadat třeba takto:
„Souhlasíme s vypsáním referenda o vystoupení z EU. Nesouhlasíme s odchodem, ale pokud občané rozhodovali o vstupu, mají právo rozhodnout i o vystoupení.“
Takové prohlášení by mohlo být pro liberální křídlo v ANO nepřijatelné. Havlíček by následně požádal Babiše o odstoupení z vedení hnutí. A po neúspěchu by založil novou stranu. S ním by pravděpodobně odešla liberální část hnutí ANO.
Výhody a rizika rozdělení
Po rozdělení by ANO mohlo přitvrdit svou rétoriku a oslovit voliče SPD, Motoristů a dalších protestních hnutí. Naopak Havlíčkova formace by mohla být volbou pro bývalé voliče STAN či SPOLU, kteří se cítí z vlády zklamaní, ale nechtějí volit příliš levicové Piráty.
V ideálním případě, tedy spíš teoretickém scénáři, by Babiš oslovil voliče SPD a stáhl pod 5 % hnutí STAČILO! i další protivládní subjekty. Získal by kolem 30 % hlasů. Havlíček by mezitím přetáhl nespokojené voliče vlády a část voličů Pirátů, kteří by se nedostali do sněmovny, a sám by dosáhl přes 10 %.
Potom by společně Babiš a Havlíček mohli vládnout bez dalších partnerů. Havlíčkova strana by následně mohla zablokovat třeba zmíněné referendum o EU, ale v ostatních oblastech by se obě formace příliš nelišily.
Kde je slabé místo?
Achillovou patou tohoto scénáře je reálný pohyb voličů. Je vůbec možné, aby Babiš oslovil tvrdé jádro SPD a zároveň neztratil svou současnou podporu? A přetáhl by Havlíček opravdu dost nespokojených voličů Pirátů a vládních stran?
Právě tyto nejistoty mohou být důvodem, proč se ANO k tomuto kroku nikdy neodhodlalo.
Závěr
Možná že ANO nikdy vážně nepřemýšlelo nad rozdělením. Ale pokud by Babiš už od roku 2021 připravoval pečlivý strategický manévr, podobný tomu slovenskému, mohl by být po volbách premiérem silné jednobarevné vlády – alespoň formálně.
Dnes už je však na takový krok pozdě. ANO nemá připravenou potřebnou půdu a Havlíček by měl velké finanční i časové potíže se založením nové strany, zvlášť s ohledem na blížící se lhůtu pro registraci kandidátních listin.
Jako myšlenkový experiment ale tento scénář zůstává fascinující alternativou české politické reality.
