Článek
Mně to prostě dává smysl. Kdo s tím dítětem chodí k lékaři? Kdo s ním je doma, kdo ho vodí do školky? Víte, jak je nepříjemné, když mě někde volají příjmením partnera, ačkoliv on se za deset let neměl k tomu, aby poklekl? Nevidím důvod, proč bych měla dávat svému synovi příjmení po otci, když já si jeho jméno zřejmě nezasloužím.
Vymyslela jsem lest
Rodina partnera pochopitelně kroutí hlavou, protože očekávali, že to bude pokračovatel jejich rodu. A nebude, ptám se pořád? Co má říkat můj táta? Také by přece vnuka miloval, ať by se jmenoval jakkoliv. Mám ale pocit, že Martinovi to stále nedošlo.
Chtěla jsem to uhrát tak, že nepůjdeme na matriku podepsat papíry. Dítě pak dostane automaticky jméno po mně. Jenže to nebude Martin ani v rodném listě. Co když se mi něco stane? Dítě by pak šlo do kojeňáku? Už několikrát jsem to zmínila, že se bude jmenovat jako já. Ale to spíše v hádce. Myslím, že se přítel celou dobu domnívá, že si dělám jen legraci. Navíc on nemá ponětí, že musí jít na nějakou matriku a tam uznat otcovství. Myslí si, že stačí, když bude v porodnici.
Několikrát to řekl před svými rodiči, a ty málem vylítli z kůže. Mám pocit, že mě od té doby nenávidí. Cítí to jako zradu, že chci, aby se malý jmenoval po mně.
Cítím křivdu
Já to nechápu. Dám mu dítě, ale nesmím se jmenovat jako on? Říká, že na jméně nezáleží. Tak pokud nezáleží, bude se náš syn jmenovat jako já. Nevidím v tom žádný problém. A kdyby si to snad náhodou rozmyslel, tak ano, pak to můžu změnit.
Ale nevím, jestli to mám navrhnout hned nebo to nechat až do porodnice… Do rodného listu se přece také může dopsat kdykoliv. Možná, že když se bojí závazků a svatby, bude lepší, když bude dítě jen moje. Co kdyby si našel nějakou mladou krasavici…
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Janou N.
