Článek
Jsme generace, která má všechno jako na zlatém podnose. Máme tolik možností, že občas nevíme, kam dřív hlavu složit. Máme letenky, které nám ukážou celý svět, a nevíme, co dřív. Často nám vyčítáte, že nechceme děti a že se jich rodí málo. Jenže to není pravda. Ve vší té hojnosti a světě neomezených možností si totiž nepřejeme nic jiného než žít trochu pomaleji a opravdověji.
Chceme o víkendu kopat záhonky, sázet rajčata a v týdnu v klidu koukat na západ slunce. Chceme jíst zdravě, už pro nás není normální pít každý den alkohol a většinou nekouříme. Ale v jedné věci jsme krutě narazili. Čekali jsme, že když svým rodičům porodíme vnoučata, budou se o ně zajímat. Tak, jako se kdysi naše babičky zajímaly o nás.
Svět, který nás drtí
Divíte se, že nechceme sedět celé dny v kanceláři, a když si najdeme práci online, říkáte, že pracujeme moc. Nebo málo. Vyčítáte nám, že kupujeme drahé domy, ale když pořídíme dům na rekonstrukci, je to podle vás zajíc v pytli. Tvrdíte, že máme drahá auta, ale u toho svého naříkáte, že už má něco naježděno. Jsme generace, od které chcete všechno a zároveň nic.
Změnili jsme se my i vy, babičky a dědečkové. Váš život už se netočí kolem víkendové svíčkové, nedělních buchet a sobotních výletů s vnoučaty. Nemáte na ně čas. A když už si ho náhodou uděláte, zjišťujete, že s vámi ty děti trávit čas nechtějí, protože vás skoro neznají. Vyčítáte nám, že jsme pořád na telefonech a počítačích, ale svým vnoučatům jen občas zavoláte přes FaceTime a myslíte si, že to stačí. Nejezdíte s nimi na dovolenou, protože si chcete odpočinout. Zapomínáte ale, že naše letní dovolená s babičkou bylo něco, na co jste se kdysi celý rok těšili i vy.
Přicházíte o nás
Divíte se, že nás vidíte málo a že o rodiče nemáme zájem. Ale když chcete vidět jednou za čas svá vnoučata, čekáte, že je přivezeme my k vám. Nepřebalujete, protože těm moderním plenkám prý nerozumíte, nebo nám naopak říkáte, že naše děti nosí plenky až moc dlouho. Nerozumíte tomu, proč nedáme „jednou výchovnou na zadek“. Máte pocit, že nám to také neublížilo. Divíte se, že se vám nesvěřujeme, ale zapomínáte, jak často jste nás trápili tichem, trucem, zákazy a příkazy s dovětkem: „Dokud žiješ pod mojí střechou…“
Babičky a dědečkové, ztrácíte nás. Generace, která přišla po vás, s vámi přestává mít vztah. A my také, protože rodina, kterou jsme si jinde vytvořili, pro vás najednou není prioritou. A my to nechápeme. Možná si myslíte, že si svou svobodu zasloužíte poté, co jste nás vychovali. Víme, že dnes pracujete mnohem déle, než tomu bylo u našich babiček. Ale kdy se z rodiny stala firma, která pro vás po splnění úkolu přestává existovat?
Proč to nevidíte?
Proč ve svém světě nenajdete čas na svá vnoučátka a nepředáte jim své rady a životní zkušenosti? Proč se pak divíte, že tolik pracujeme a nestíháme? Proč říkáte, že vy jste žili pomaleji? Proč nevidíte, jak těžké je být na děti každý den úplně sám? Čím víc se od svých vnoučat straníte, tím více přicházíte i o nás. A já se každý den divím, že to nevidíte.
