Článek
O několik měsíců později jsem ale při obyčejném brouzdání po internetu uviděla inzerát, při kterém se mi zastavilo srdce. Někdo prodával moje svatební šaty.
S Klárou jsme se znaly od střední školy. Prožily jsme spolu první lásky, rozchody, vysokou školu, stěhování i narození mých dětí. Byla jedním z těch lidí, kterým můžete zavolat ve tři ráno a víte, že telefon zvednou. Když mi proto oznámila, že se bude vdávat, měla jsem obrovskou radost. Svatbu plánovali poměrně narychlo a s omezeným rozpočtem. Klára si několikrát postěžovala, kolik dnes stojí šaty, a jednoho večera ze srandy řekla, že je škoda, že nemáme stejnou postavu. Moje svatební šaty totiž vždycky milovala. Jenže stejnou postavu jsme vlastně měly.
Sama jsem jí je nabídla
Šaty jsem měla uložené ve velké krabici ve skříni. Od své svatby před šesti lety jsem je vytáhla snad jen jednou. Byly jednoduché, bez obrovské sukně a třpytek, a byly dokonale elegantní. Když si je Klára vyzkoušela, seděly jí skoro dokonale. Stačilo jen trochu upravit délku a povolit látku v pase.
Byla dojatá. Já také. Možná to někomu připadá zvláštní, půjčit jiné ženě vlastní svatební šaty. Pro mě to ale tehdy bylo hezké gesto. Měla jsem šťastné manželství, dvě děti a šaty pro mě byly krásnou vzpomínkou, ne nějakým nedotknutelným předmětem. A líbila se mi představa, že přinesou štěstí i mojí nejlepší kamarádce. Domluvily jsme se, že po svatbě nechá šaty profesionálně vyčistit a vrátí mi je.
Po svatbě se pořád něco dělo
Svatba byla krásná a Kláře to opravdu slušelo. Když jsem ji viděla přicházet k oltáři v mých šatech, rozbrečela jsem se. Dodnes si pamatuji, jak jsme se objaly a ona mi šeptala, že mi to nikdy nezapomene.
Jenže týdny ubíhaly a šaty se nevracely. Nejdřív jsem to vůbec neřešila. Novomanželé odjeli na svatební cestu, potom Klára onemocněla a následně měla hodně práce. Když jsem se asi po dvou měsících zeptala, jestli už jsou šaty z čistírny, odpověděla, že je tam ještě nedovezla. Pak mi napsala, že na nich objevila malou skvrnu a chce ji nechat odstranit pořádně, aby mi je nevracela poškozené. Přišlo mi to vlastně ohleduplné. Po dalších několika týdnech už mi ale začalo být divné, proč to trvá tak dlouho. Když jsem se zeptala znovu, odpověděla jen krátce, že na to nezapomněla. Nechtěla jsem naléhat. Byla to moje nejlepší kamarádka. Připadala bych si trapně, kdybych ji kvůli šatům neustále uháněla. Navíc bylo jasné, že je přeci nepotřebuji nosit.
Ten inzerát jsem našla úplnou náhodou
Asi pět měsíců po svatbě jsem jednoho večera hledala na internetu dětskou komodu. Projížděla jsem různé bazarové skupiny a inzeráty, když mi mezi doporučenými příspěvky vyskočily svatební šaty.
Poznala jsem je okamžitě. Nešlo jen o stejný model. Na spodní části sukně byla drobná oprava, kterou mi před svatbou dělala maminka ručně. Na fotografii byla jasně vidět. Stejně jako malé vyšité iniciály na vnitřní straně, které jsem si tam kdysi nechala udělat. Byly to moje šaty. Cena byla dvanáct tisíc korun. Několik minut jsem na obrazovku jen zírala a snažila se pochopit, co vidím. Prodejní profil mi nic neříkal. Patřil ženě z jiného města. První, co mě napadlo, bylo, že Kláře někdo šaty ukradl. Okamžitě jsem jí zavolala. Nezvedla mi telefon.
Každá další zpráva byla podivnější
Napsala jsem jí, že jsem na internetu našla šaty, které vypadají úplně stejně jako moje, a poslala jí odkaz.
Zprávu si přečetla. Neodpověděla. Asi po hodině mi napsala, že jde určitě jen o stejný model a že moje šaty má doma. Požádala jsem ji tedy, aby mi poslala jejich fotografii.
V tu chvíli přestala komunikovat. Druhý den se ozvala s tím, že není doma a fotografie pošle později. Neudělala to. Po dalších dvou dnech mi napsala, že se šaty při čištění poškodily a ona nevěděla, jak mi to říct. Jenže inzerát byl stále aktivní. Nakonec jsem napsala přímo prodávající. Předstírala jsem zájem o koupi a zeptala se, odkud šaty má. Odpověděla mi, že je koupila před několika měsíci od nevěsty, která je měla pouze jednou na sobě. Teď je prodává dál, protože si rozmyslela, co si na vlastní svatbě chce obléct. Poslala jsem jí fotografii Kláry ze svatby. Potvrdila mi, že právě od ní šaty koupila.
Prodala je krátce po svatbě
Později jsem se dozvěděla celou pravdu. Klára moje šaty prodala jen několik týdnů po svatbě. Údajně měla finanční problémy a potřebovala rychle peníze. Možná bych dokázala pochopit i to. Kdyby za mnou přišla, řekla mi pravdu a požádala mě o pomoc, pravděpodobně bych jí pomohla. Co jsem ale pochopit nedokázala, byly měsíce lží.
Celou dobu mi tvrdila, že jsou šaty v čistírně nebo u ní doma. Nechala mě čekat a pokaždé si vymyslela nový důvod, proč mi je ještě nemůže vrátit. Když jsem ji konfrontovala s tím, co mi řekla prodávající, nejprve všechno zapírala. Potom se rozplakala a nakonec se naštvala na mě. Řekla, že nechápe, proč dělám takovou scénu kvůli šatům, které šest let ležely ve skříni a stejně bych je už nikdy neoblékla. A právě v tu chvíli naše přátelství skončilo.
Nešlo o šaty
Paní jsem napsala, vysvětlila situaci, a ona mi je prodala za zlomek ceny. Byla překvapená, ale když vznesla dotaz na Kláru, zda šaty byly kradené, ani jí neodpověděla. Navrhovala mi, ať podám trestní oznámení, ani nevím, zda by to za to stálo. Ale musím říct, že jsem se k tomu neodhodlala.
Mnohem víc mě ale mrzí, že kvůli nim skončilo přátelství, které trvalo téměř dvacet let. Člověk si někdy myslí, že dobře zná někoho, s kým prožil polovinu života. Pak ale stačí jedna obyčejná věc, jeden inzerát nalezený úplnou náhodou, a zjistíte, že možná neznáte vůbec nic. A kdyby mi dnes někdo řekl, že přestanu mluvit se svou nejlepší kamarádkou kvůli svatebním šatům, odpověděla bych mu stejně jako tehdy. Řekla bych, že nešlo o šaty. Šlo o to, že mi měsíce lhala do očí.A kdyby tehdy napsala, že potřebuje půjčit peníze, byla bych první člověk, který by pro ni udělal vše, co by mohl.
Zdroj: autor vycházel z rozhovoru s Martinou P. (36), Jičín
